Hovory s tátou

Jak se tak krátí dny, mění čas a za oknem churavé říjnové slunce zápasí s nákazou mlhy, vkrádá se do našich srdcí smutek a vzpomínky. Na ty - co už tady s námi nejsou...(miniatura)

"Pane...dnes máme zavřeno!" oznamoval chladně a úsečně
jakýsi mužský hlas, když jsem před pár lety vracel
tvoje vypůjčené knížky (které už pár dnů neměl kdo číst).
Vzpomínám si, jak jsem bezradně položil na stůl
malý štůček knih, registrační kartu a on snad "pochopil".
V té docela malé chvíli, že schoval bys ji v dlani
snad pochopil, že už nemám kam jít.
Jen vrátit do systému, zbytky z tvého světa
otočit se a vypadnout z těch dveří
s břemenem samoty.

Některé věci, totiž ani po letech neumím vysvětlit.
Třeba proč mi tolik scházíš, když za života marně
hledali jsme slova po pavoučích sítích.
A proč ani dnes, nedokážu vymazat tvé číslo.
Co kdyby náhodou ta stará nokie: "Ahoj Péťo...tys mi volal?"