Napsáním této miniaturky jsem utrpěl hned dvě vítězství. První je nad perexem, který zhusta nemusím. A to druhé je nad svou leností psát. Navíc příběhů s dobrým koncem, není nikdy dost...že
"Tomu neuvěříš, co se mi zase stalo," přihnala se ke mně kolegyně Ála na konečné pětadvacítky tramvaje. Už chronicky známá neuvěřitelnými historkami které (přitahovány k ní nějakou záhadnou silou) občas po šichtě za našeho údivu vyprávěla. "Jedu ti na Lehovec. Už se trochu šeřilo a najednou koukám, že se něco hejbá v kolejích," spustila. "No a tak brzdím, brzdím, lidi se sotva drželi na nohou. Koukám před sebe a jak bych spadla z višně." V místech, kde čtyřpruhovou Poděbradskou uprostřed protíná otevřená tramvajová trať se napříč kolejemi batolila divoká kachna a za ní asi osm káčátek směrem do nedalekých meandrů říčky tekoucí v těchto místech pod silnicí. "Jenomže ty ubožátka byly ještě tak malé, že nedokázaly přeskočit koleje. Takže tam uvízly," pokračovala jedním dechem. "No a představ si, jak je vedle ta novostavba, tak to viděli nějací dva dělníci. Jeden z nich rozpažil ruce, stoupnul si doprostřed ulice a v podvečerní špičce zastavoval auta. A ten druhej, těma velikejma, silnejma rukama bral ty káčátka do dlaní a trpělivě jedno po druhém přenášel." "Nikdo netroubil, všichni trpělivě čekali, až je všechny přenosí. Řeknu ti, měla jsem na chvíli pocit, že ten náš bláznivej svět snad ještě není tak úplně ztracenej. A o tom bys měl napsat, víš?" dodala. No, ale řekněte...věřili byste tomu?
