Trampoty (ne)jednoho doktoranda, aneb proč je důležité platit včas.

Před rokem a půl jsem se rozhodla spáchat sebevraždu. Finanční sebevraždu. Chtěla jsem zhodnotit svůj letitý výzkum a přihlásila jsem se na doktorské studium.

            Byla jsem plna entuziazmu a nechala jsem se unést ... nyní uznávám... poměrně psychedelickou vidinou akademické kariéry ve strategicky důležité oblasti blízkovýchodních studií. No co, říkám si, chvilku to ještě vydržím u nás ve firmě, budu studovat a psát po večerech a o víkendu. U toho se občas prodá pár mých knížek, odučím pár jazykových kurzů a výběrových přednášek u nás na ústavu, to snad zvládnu.

            Nyní  vše přehodnocuji a sahám po usmívavém porcelánovém prasátku. Naštěstí má zespodu dvířka, takže ho lze vyloupit bez krveprolití. Na banku si netroufnu... i když nedávno jsem četla článek, podle něhož lze studovat i ve vězení. Promiň, prasátko. Kočka potřebuje k veterináři, jinak chcípne. Auto potřebuje do servisu a na technickou, jinak chcípne. Druhý člen mé domácnosti při pohledu na obsah lednice začíná postupně projevovat všechny příznaky vzpoury na lodi Bounty a v lepším případě se pouze odstěhuje na Pitcairnovy ostrovy... Nebo taky ... Bože jen to ne, pohřby stojí hrozný majlant!

            V uplynulých letech představovalo doktorandské stipendium magických 5.000 (slovy pět tisíc) korun českých. Jako výhra ve sportce přišla zpráva o navýšení stipendií od akademického roku 2017/18, nejdříve na 7.000, poté v květnu na 10.500 korun, které mělo být dorovnáno zpětně od ledna 2018. Nyní se ukázalo, že to byl spíše dar danajský. Ta částka navýšení mešká už dva měsíce. Byla slibována v červnu, poté se slib přesunul na vágních “30 dnů po doručení rozhodnutí”, které přišlo 16.7.

            Nakonec došlo k tomu, že “z důvodu technických potíží” dodnes nepřišlo ani to základní.

            Ono to moc není, ale když má člověk rozpočet typu 2,1+3,7+7+snad prodám dvě knížky = nájem, každý den zpoždění přilévá pár metrů kubických vody do tsunami s poetickým názvem “Datum splatnosti”.

            Lidský život je jako plavba na kocábce mezi střídajícími se vlnami s názvy “Má dáti” a “Dal”. Když je těch druhých najednou více, do kocábky začne zatékat a kolem se objeví žraloci, pokazená pračka, rozbitý mobil a pět dalších složenek visících na nástěnce u botníku.

            U jazykových kurzů člověk peníze uvidí většinou do měsíce, u knih je to často až čtvrt roku. Toto čekání mi připravuje týdny plné tvůrčího stresu, který se pravděpodobně projeví na duchu mé vědecké práce. Už se těším na hodnocení typu “Autorka do práce přenesla hluboce existenciální myšlenky o smyslu kariéry v oblasti vědeckého bádání versus životního naplnění pocházejícího z práce pro ropnou společnost”. Abych řekla pravdu, můj entuziazmus je na bodě mrazu, takže mi v tom horku paradoxně slouží jako klimatizace.

             Je léto, ale slovíčko “dovolená” si demonstrativně sbalilo kufry a bez pozdravu vyskočilo z mého slovníku padákem na barevný stoh mých ještě neprodaných knížek. Lidé si k moři koupí spíše nějaké ty odstíny šedi, než učebnici šíleného jazyka, psaného klikyháky. 

            Je léto, takže i většina jazykových kurzů, kde učím, má pauzu. Správný doktorand ale musí mít v rukávu kromě plánu B a C a D ještě E a F.  

            Místní zastavárník už zná celou kolekci zlata zděděného po všech členech naší dynastie včetně zlatých zubů tetičky z druhého kolena. Ještě můžu zkusit zastavit počítač, na němž píši svou věhlasnou doktorskou dizertaci. Auto už nemá ani zbytkovou hodnotu plechu a kočky do zástavy nebere. Ano, ptala jsem se.

            My obyčejní studenti máme život nalajnovaný deadlajny a termíny a často od nich závisí celá naše budoucnost, tak by tyto snad měly platit i obráceně.

            Doufám, že stihnu postnout tento článek a poslat pár žádostí o odklad splatnosti než mi vypnou internet a doufám, že mi vypnou telefon, než se majitel bytu začne shánět po nájmu.