Šefééé, kolik Xanaxů do toho guláše?

"Do datové schránky dorazila nová zpráva s identifikačním číslem 85524...." září na displeji telefonu. Polévá mě studený pot. Zbaběle odkládám její otevření a občas se na tu chvíli připravuji i několik dnů. Mám totiž restauraci.

         Většinou to bývá nějaká jobovka v podobě upomínky na nezaplacené faktury. Jak kdybych sama nevěděla, co jsem nezaplatila. Já to moc dobře vím. Telefony, internet, odpadky, elektřina, plyn, účetní účetní.... To je asi nejsvízelnější položka. Nemůžu dlužit účetní, která mi vyplňuje všechny ty desetistránkové formuláře žádostí o kompenzace, protože já na to už nemám sílu. Ale pokud jí nezaplatím, další formuláře už za mě nevyplní, takže nebudu mít peníze na zaplacení účetní. Ale ani elektřiny a plynu. 

         Vláda může slibovat cokoliv, ale já ty věci potřebuju zaplatit TEĎ. Jinak n8m vypnou elektřinu. Jinak nám vypnou plyn. A internet. A pokladní systém. A terminál. Ten nám aspoň do konce roku dali zdarma. To jistě pomůže. Takže z každého prodaného jídla zaplaceného kartou už nebudeme ztrácet tři, čtyři, pět, deset korun. Pak se lidé diví, že hospodští přestali přijímat stravenky a karty, navzdory covid "doporučení" aby lidé platili kartami, protože peníze jsou "špinavé". Doplatí na to totiž obchodník.

         Zazvoní telefon. 
- Dobrý den, děláte prosím rozvoz? 
- Ano, ale děláme si ho my sami, takže plánujeme vše předem a závisí, zda máme někdo z nás čas. Ve tři zrovna nemůžeme.
- A přes donáškovou službu x.y. by to nešlo? 
- X.Y. si bere 30% provizi. Nezlobte se, ale nemůžeme si dovolit 30% naší tržby dát donáškovým službám. To by nám nic nezbylo. Objednejte si oběd do jedenácti a večeři do šestnácti a můžeme se domluvit.  
- Aha, nashle.  

            Položil. Takže je ochoten podpořit prostředníky, kteří vydělávají na nás, co platíme materiál, energie, lidi a obaly, ale je pro něj problém si to zatracené jídlo objednat pár hodin předem. Tímto ale také přichází o poměrně komické privilegium dostat jídlo přivezené pod nos přímo majiteli restaurace v jejich soukromých, momentálně vlastní krví splácených autech.  

            Těm, co nejsou v naší situaci se snadno radí: prodej auto přece. A čím pak budeme rozvážet? Navíc své auto miluji. Zůstává mi už tak málo skutečné radosti. Neberte mi auto, prosím. Těm, co nejsou v naší situaci se snadno radí: tak to zavřete. Ale proč položit fungující a dobře hodnocený podnik, kam se lidé i tržby maximálně do týdne po otevření zas vrátili téměř do předkovidových hladin.

            Včera byl zimní slunovrat, který se v Persii slaví jako pozůstatek zoroastriánské víry. Je to nejdelší noc, po které se opět začíná vracet denní světlo. S nostalgií jsme si vzpomněli na narvanou restauraci před rokem, nic netušící tančící mládež a jistou bezstarostnost, kterou nahradila téměř roční temnota, tunel, na jehož konci zatím marně vyhlížíme světélko.