Gastropanika aneb Covid-19 má i neviditelné oběti.

780. Sedmset osmdesát korun českých. Celá naše dnešní tržba. V sobotu! Přišli dohromady dva zákazníci a tři objednávky přes rozvozové společnosti. Pouhý týden poté, co u nás nebyla pomalu ani jedna volná židle a personál nestíhal.

         Ještě před týdnem jsem dělala pohovory na plac s číšníky a brigádníky a nyní mi nějak dochází všechna slova, když jim mám napsat nebo zavolat, aby tento týden nechodili. Rozvrh na příští týden bude asi jednoduchý. Budu pinglovat já. Zvažujeme zkrácení otevírací doby a zavedeme asi večeře s povinnou rezervací. Jinak necháme večer zavřeno. Pro prázdné židle a stoly se mi nevyplatí ani zapnout osvětlení. Jak to udělat, abychom i zůstali otevření a nějak nad vodou, nemuseli propouštět, ale ani se neúnosně nemuseli opět zadlužit, teprve v momentu, kdy ten celý business začal vypadat trochu slibně a majitel splatil téměř všechny své půjčky od přátel a známých?

         Sedím v úplně prázdné restauraci. Přišli tři kurýři rozvozových služeb, jinak pouze dva hosté. V sobotu, kdy jsme zde mívali dva číšníky a tři kuchaře a téměř se nestalo, že by zde neseděl aspoň jeden stolek, telefon pořád vyzváněl a v rezervační knize pomalu nebylo místo. Vše špatné je k něčemu dobré, tak si říkám, že mám aspoň konečně čas vybrat ty nejkrásnější fotky a udělat novou reklamní kampaň. Z obrazovky na mě září barvy a tvary jídla, které téměř voní i z obrazovky, rautový stůl se prohýbá pod plnými mísami, zkouším ještě nějaké detaily a filtry a smolím lákavý text o jedinečných specialitách. Ale možná bych ho měla formulovat úplně jinak. "Přijďte k nám na jídlo, nemusíte se vůbec bát nějaké nákazy, zde budete úplně sami! A dezinfekci děláme pořádně! A nosíme rukavice... " přiznám se, roušky ještě ne, ale třeba budeme! Lidi, řekněte nám, budete k nám chodit, pokud budeme zde všichni zaměstnanci restaurace nosti i roušku? Pomůže to? Vrátíte se k nám? Máme pro vás nechat otevřeno, nebo to máme definitivně zabalit? No jo, já vlastně zapomněla, vy jste si nakoupili tuny jídla domů, tak se to musí sníst, aby se to nezkazilo. 
          Večer jsme tedy zavřeli a šli na panáka do centra. Trochu se uvolnit, zapomenout, ale i sondovat, jak na tom jsou jinde. Sdílí naše obavy, nebo je to celé jenom kvůli našemu jménu a etnické příslušnosti? Je to pouze gastroxenofobie, nebo všeobjímající a všezasahující gastropanika? Nakonec náš podnik navštěvovali turisté minimálně, většina zákazníků byli Češi a zde žijící cizinci. 

          V sobotu večer byl Václavák i Staromák téměř vylidněný. Člověk kolem sebe slyšel buď ticho, nebo téměř výlučně dva jazyky: angličtinu s ostrovními přízvuky amplifikovanou alkoholem a ruštinu. Jednou jsem natrefila na skupinku Francouzů a jednou ke mě dolehla španělština. Restaurace byly poloprázdné, a to bez ohledu na jejich státní, etnickou a gastronomickou příslušnost. Trochu mě to uklidnilo, krize asi postihne všechny stejným metrem.

         Zakotvíme u baru našeho známého, kde si vzájemně vyléváme srdce a vyměňujeme jobovky. "Známá pracuje v italské restauraci v centru... v úterý neprodali ani jednu pizzu!" "Tady kolegyně brigáduje v Hiltonu, zrušili jim 60% rezervaci!". Nádilka koktejlů a panáků, kterými se snažím hasit jiskřičku pochybnosti velikosti australských lesních požárů na chvíli pomohla a po cestě na toalety můj pohled zachytí retro plechovou tabulku na zdi: "When flying through hell, keep moving" (Když letíte peklem, nezastavujte.)

          Vláda prý už navrhuje podpůrné balíčky pro firmy zasažené důsledky epidemie. Nějaká dotace nebo úvěr se aspoň pro část z nich najde. Pochybuju však, že bude někoho zajímat malá exotická restaurace nějakého cizince, který ve většině bankovních institucí ani nemůže mít běžný účet kvůli zemi svého původu. 

          Až budou sčítat oběti koronaviru, ať nezapomenou přidat všechny zkrachovalé restaurace, jejich propuštěný personál a zadlužené majitele. Cynikové možná řeknou "Tož, riziko podnikání.", jenom do chvíle, kdy se třeba oni nebo jejich rodinní příslušníci stanou nadbytečnými.  

          Možná to nakonec nebude až tak tragické. Ale v nabídce dodavatelů ještě nenacházím křišťálovou kouli, která by nám to předpověděla. Cítím se jako na počátku tunelu. Temné chodby, na jejíž konci zatím žádné světélko nespatřuji.
          
          A na tunelech není nejvíce děsivá jejich temnota. Je to jejich neznámá délka.