Ještě nekrachuju aneb kurz pozitivního myšlení. Část VIII.

- Náklady jako v New Yorku a tržby jako v Afghánistánu, - zahlásil můj provozní a jediný zaměstnanec, - až skončíme, chci abys to napsala do výlohy i na facebook. Ať lidé vědí, proč to tady chci zabalit. A zavolej prosím ty stěhováky.  

- Na kdy?
- Co já vím.. třeba zítra, pozítří.
- Jo, ta paní si přijede pro tu vitrínu zítra odpoledne. Můžeš tady být kolem páté?
 

Končíme. Zavíráme. Likvidujeme.

Je pozdě večer. Venku jemně mrholí. S mým nyní už bývalým provozním a jediným zaměstnancem nakládáme vše do kartonů a velkých plastikových tašek z IKEA. Nádobí, nože, tácy, omáčky, koření, Nevěřícně koukám, kolik se toho vejde do krámku o pětadvaceti metrech čtverečních. Rozebírám regály, které ještě donedávna sloužily k vystavení všech těch roztodivných marmelád, šťáv a sušených bylinek. Budou se hodit doma. Na hlavu se mi sesype pár desítek letáků, které jsme natiskli a už nestačili roznést, nebo vlastně... ten kluk, který nám to slíbil roznést, si pro ně zapomněl přijít. Je mi líto je vyhodit, stály vice než tisíc korun. Nevadí, aspoň jsme podpořili tiskové studio. Vitrínu a lampy zde necháme, tu pěknou keramiku z pultu a červenou a oranžovou barvu ze zdí si už taky neoškrábeme.

"Slunce" navždy zhasne.

Zavřít krám je trošku jako zabít své dítě. Je to jako opustit byt, který nenávidíte, protože pořád dochází teplá voda v bojleru, sousedovic pes vyje osm hodin v kuse a na chodbě smrdí tráva, ale přesto se vám z něj odchází tak nějak těžce. Necháváte v něm své vzpomínky a je vám zatraceně líto té dřiny, když jste to tam dva měsíce škrábali, leštili a malovali.

Tato země je přeplněná žrádlem. Každý, kdo má pár drobných, otevře krám s něčím jedlým. Prázdnejch krámů v ulicích přibývá a dobrodruzi, co mají pár peněz, ale nic pořádného neumí, si otevřou gastroprovoz. Hospodu, bar, kavárnu, restauraci, nebo aspoň párky v rohlíku. Asi podle jednoduché logiky: lidé musí jíst a pít každý den, takže o zákazníky nouze nebude. I zde ve Vršovicích, což je rezidenční zóna, kde to žije tak možná o víkendu. Nějací vychcánci viděli, že máme v krámku lidi, tak otevřeli o pár bloků výše velice podobné provozovny. A hned dvě vedle sebe přes náměstí. S jedním z nich jsem mluvila, utekl z kanclu od počítače a asi se vytěšoval, jak to bude lehká a úžasná práce. Druhý byl náš bývalý zákazník. Vážně nechápu, proč lidé mění stabilní a čistou práci od devíti do pěti, kterou třeba umí dobře, za nákladnou, příjmově nestabilní, špinavou makačku hluboko do noci, kterou navíc šidí. A zapomínají na nasycenost trhu. Kde se neuživí jeden krámek, tři už vůbec. V koutku duše popouštím uzdu své velice lidské škodolibosti a směju se: nebojte, čeká vás to taky. Nechcete půjčit banánovky?

Tito možná přispěli k našemu konci. Ale pouze k našemu konci v TÉ provozovně. Občas je možná lepší zabít firmu, nebo obchod, který není výnosný. Ránou z milosti.

Zkrachovat není hřích. Bankroty si prošli i Henry Ford a Donald Trump a my přece nejsme horší než oni. Takže pouze procházíme nepatrnou bankrotovou fází, zaklíněnou před fází "prodej vše, co má nějakou cenu", které se eufemisticky říká restrukturalizace. Pak by zase měla nastoupit vzestupní fáze. Třeme bídu už dva roky, ale vše jednoho dne skončí. Vstanem ze země, oklepeme si prach (a mouku) z kalhot a poohlédneme se po něčem novém. Šéfkuchař si třeba najde práci a já budu třeba prodávat špejle do nanuků, náhubky na medvědy, detektory tornád, nebo papírové kapesníky na pohřbech. Cokoliv. Utěšuju se, že vzít to místo byla od začátku chyba, že potřebujeme provozovnu s kuchyní, protože je škoda mrhat šéfkuchařem na fast food. Nicméně jsme tu chybu udělali a nyní si musíme poradit s důsledky.
Fyzicky.

Stokilová pizza pec se rozvalila v předsíni, protože se nevešla nikam jinam. Mrazák jsme zatím dali do pokoje pro hosty, který už stejně nějakou dobu slouží jako skladiště. O hnětač se téměř přerazím, pokaždé, když vejdu pro něco do kumbálu a ostatní věci leží bez ladu a skladu na zemi, po cestě z pokoje kamkoliv. Chytají mě záchvaty klaustrofobie.

- Co s těmi krámy budem dělat? Pokud to hodím na bazar, dostaneme za to zlomkovou cenu...
- Dívala ses na internet? Nejsou tam nějaká nová volná místa pro restauraci?
- Víš přece, že s dobrýma místama se kupčí jinde, ne na internetu. A taky nemáme tolik peněz.
- Vím, ale co když přece.. já zkusím najít nějakého investora.
- Abych řekla pravdu, mě už se do ničeho nechce.
- Děkuju ti za úžasně pozitivní přístup.
- Ale no, tak jsem to nemyslela. Mám pro tebe i jednu pozitivní zprávu. Volali mi z televize, že by o tobě chtěli natočit film.
- Vážně? To je supr. A jak se bude jmenovat? Jak jsem zkrachoval?
- Proč všechno vidíš tak černě? Prodáme ty krámy, třeba si na čas najdeš práci jinde a pak se uvidí. Co kdybych ti zkusila podat inzerát? Třeba takhle by znělo pěkně: "jediný perský šéfkuchař v celé České republice hledá restauraci, která má odvahu nabídnout svým zákazníkům nový gastronomický zážitek"... 
- Napiš tam spíše, že hledá restauraci, kde ho neoškubou jako slepici...

(pokračování příště)

Část I.  -  Část II.  -  Část III.  -  Část IV.  -  Část V.  -  Část VI.  -  Část VII.  -  Část VIII.