Dekapitace (nejen) syrské historie...

Tohleto je další zpráva, při které ztěží nacházím jakákoliv slova. Vzdávám hold velkému člověku, Chálidovi Asadovi, jehož tragická a zároveň heroická smrt se mě hluboce dotkla nejenom lidsky, ale i z pozice ztráty velké kapacity.

V oboru, který jsem měla možnost vystudovat.

Tento 82letý uznávaný syrský archeolog a odborník byl zajat v Palmýře dobyté teroristy Islámského Státu. Byl umučen a popraven, protože odmítl prozradit, kde se ukrývají cenné artefakty, které tato sebranka chtěla uloupit a prodat. Jeho bezhlavé tělo bylo pověšeno na sloup ve městě a jeho hlava, symbolicky s brýlemi pořád na očích, byla položena do prachu a krve pod něj. Hlavu, která měla nejen pro Sýrii hodnotu větší, než hlava kteréhokoliv znalce nějaké knihy náboženských keců, kterou se zaštítili jeho vrazi. Hlavu, se kterou zemřel další střípek z mozaiky historie jednoho z nejstarobylejších regionů světa.

Pan Asad nebyl ozbrojencem. Nebyl vojákem, ani důležitou politickou figurou. Nebyl náboženskou menšinou. Přesto ho raději zabili, protože největším nepřítelem podobných ideologií nejsou tanky a samopaly, ale paměť a inteligence národa.

V momentu, kdy tisíce lidí odtamtud utíkají a my v Evropě u vychlazeného piva rozebíráme "uprchlickou krizi", které uprchlíky přijmout, které ne, a které (alespoň v internetových diskusích) rovnou vystřílet, on zůstal, aby bránil dědictví své země a to, čemu zasvětil celý svůj život...

Možná se nedokážu vcítit do rozpoložení uprchlíků, kteří Sýrii a Irák raději nechají na pospas hordám loupežníků a vrahů, zdánlivě ve jménu jakéhosi "boha většího" (Allah-o akbar znamená Alláh je větší... větší než co? než lidskost asi), ale ve skutečnosti spíše ve jménu rychlé kořisti a léčení svých komplexů, že se tomuto "většímu" bohu a jeho vyvolenému stádečku nedostává zasloužené pozornosti a bojovníkům zaslouženého sexu.

Určitě, každý člověk má jiné pohnutky a také různou míru vnitřní síly, chrabrosti a lásky ke své zemi. Někdo se bojí o své dcery, aby se nestaly konkubínami těchto zvířat. Někdo je už příliš starý, nebo nemocný. Další nechtějí být naverbováni do armády teroristů, ale raději utečou, než by se chopili zbraně a postavili se jim.

Kdybych se sama dostala do podobné situace, s největší pravděpodobností bych byla rovněž postavena před tyto nelehké volby. U mě by byla volba o něco rychlejší. Umím střílet. A to moc dobře.

Nemůžu ale všemi uprchlíky pohrdat za jejich zbabělost.

Přesto budou mít u mě vždy více úcty ti, kteří s nasazením svého života zůstali a alespoň se pokusili bojovat o svou zemi a neumírají potupně někde v podpalubí starých šalup a v mrazících boxech kamionů, poté co je převaděčská mafie ještě ke všemu ožebračila.

I umírat se musí umět.

Čest jeho památce.

R.I.P. pane Asade. Doufám pouze, že Vaše oběť nebyla marná.