Dáme Íránu šanci?

14. července skončilo 13 let divadla. Podepsání jaderné dohody proplulo médii téměř nepozorovaně a blogeři ho komentovali rozpačitě nebo vůbec. Ani se nedivím, občas je lehčí rozebírat Pluto vzdálené 4 miliardy kilometrů než Írán  

Asi proto, že většina lidí o obou ví asi stejně. Že existují.

U toho Pluta omlouvá vzdálenost. U Íránu je to ale poměrně škoda. Je to příliš zajímavá země k tomu, abychom o ní zhola nic nevěděli. A možná se v nejbližší budoucnosti stane velice důležitou.

V roce 2003, teroristická organizace s marxistickými a sektářskými prvky zvaná MEK (tzv. Lidoví Mudžáhedíni), která má másla na hlavěvíce než dost, dodala zprávy o tom, že Írán tajně buduje jaderná výzkumná střediska a nakoupil nějaká podezřelá zařízení sporného využití.

Velká část těchto zpráv se i potvrdila, nicméně dodnes nebylo možné jednoznačně dokázat, že je záměrem Íránu zneužití těchto technologií pro vojenské účely.

Důsledkem ale bylo, že byl Írán postižen dlouholetými sankcemi a embargem i na vývoz ropy a plynu. Jeho bankovní systém byl prakticky odříznut od zbytku světa. Měnu postihla těžká inflace a běžní lidé zápasili s několikanásobným zdražením každodenních komodit, nedostatkem některých léků a různých technologií. Jenom od začátku nového tisíciletí bylo v Íránu zaznamenáno 28 leteckých neštěstí, které si vyžádaly více než 500 životů, jelikož i civilní letectví bylo omezeno sankcemi. Pokaždé, když se íránské letadlo (jejichž průměrný věk je 26 let) pokazilo, náhradní díly se musely hledat na černém trhu.

Každý hledal vinníka. Někteří vinili vládu a její sobecké trucování, utajované manévry a libanonské a irácké avantýry s budováním šíitských milicí. Jiní vinili západní země, které Íránu nepřejí vědecký a ekonomický pokrok, který by s sebou nevyhnutně přinesl i posílení vlivu v regionu.

A pravdu mají, jak se to v Íránu často stává, všichni.     

Po podepsání dohody obyčejní lidé sekulárního smýšlení v Íránu vyšli do ulic, jásali a tančili. Sankce totiž nejvíce postihly a poškodily běžné obyvatele. Ti se nemohli dočkat zlepšení mezinárodních vztahů a otevření a dialog podporují.

Druhá skupina, hlavně v pohodlí zahraničí sídlící expatrioti, kteří Írán opustili často před desítkami let, společně s americkými republikány, Saudskou Arábií a Izraelci začali celý proces proklínat a vytahovat všechny teroristické aktivity a lidskoprávní kauzy íránské vlády za posledních 35 let s tím, že se jí nedá věřit a že je tato smlouva pro Američany nevýhodná.

Třetí skupina, íránští konzervativci, ale i ti, kteří mají trošku hlubší znalosti z íránské historie, začali vytahovat všechny kroky západních zemí proti Íránu minimálně od počátku dvacátého století, jako je drancování íránské ropy Anglo-perskou ropní společností, sesazení Mosaddeka prostřednictvím CIA, lví podíl na úspěchu převratu a rozvratu, jemuž se dnes ustáleně, ale historicky nesprávně říká Íránská islámská revoluce (ale o tom snad někdy příště), podporu Saddáma v osmileté válce Iráku proti Íránu (včetně dodávek chemických zbraní), nebo sestřelení civilního letadla s 290 lidmi na palubě včetně 66 dětí křižníkem Vincennes, který se ještě navíc nacházel neoprávněně v íránských vodách. Američané se za tento tragický omyl nikdy neomluvili (více o incidentu zde). Nemluvě o ambivalentním vztahu k Islámskému státu. Tito odpůrci tvrdí, že jsou to spíše Američané, jimž se v procesu nedá veřit.

A pravdu mají jistým způsobem opět všichni.

Politika je totiž pouze hladové zvíře s krátkou pamětí.

Oficiální roztání vztahů USA/EU s Íránem většině stran začalo v jisté chvíli připadat jako nevyhnutnost, nebo jako výhodný obchod.Íránská vláda se roky snažila zbavit tíhy sankcí i prostřednictvím lobbistických organizací jako je NIAC a jednotlivců v USA.

Mimochodem, že syn Mohammada Džaváda Zarífa, íránského ministra zahraničních věcí, byl svědkem na svatbě dcery Johna Kerryho Vanessy, která si vzala doktora z rodiny íránských immigrantů Behrúza "Briana" Vala Nahída, vrhá na celou věc úplně nové světlo... až příliš podobné divadelním reflektorům!

Diváci jenom nevěřícně mrkají a neví, jestli mají tleskat, nebo herce vypískat.

Nesmíme zapomínat, kdyby Írán skutečně chtěl něco vyrobit, žádný papír ani podávání rukou mu v tom nezabrání. Zatáhne oponu podobnou černému čádoru, za který se neúspěšně pokouší schovat své krásné obyvatelky a roztočí své centrifugy a mozkové závity potomků slavných středověkých učenců Avicenny a Razího. Udělá to, pokud k tomu dostane důvod. 

Jak tedy pracovat se situací, která vznikla, nebo vznikne právě teď?

Proč je teda ten Írán nadějnou zemí?

Prvním důvodem jsou důvody ekonomické

USA potřebují, aby se na evropský trh dostala íránská ropa a plyn a nahradila tím ruský import. S tím vším souvisí zachování dolarové bubliny a TTIP, o kterém by si měli všichni povinně něco přečíst, ale to je na delší vyprávění.
Íránská vláda potřebuje devizy a investice. Pro své potřeby, k udržení snesitelné životní úrovně doma, a neposledně pro realizaci svých ambicí při tvorbě budoucí tváře regionu. Hladové západní vlády i firmy si v Íránu už několik měsíců podávají kliku, kdo si ukrojí největší zakázky, než jim je vyfouknou Číňané. A že jsou nesmírně zajímavé, o tom ani chvíli nepochybujte. Země s 80 miliony pokrokových a vzdělaných lidí se už jen tak někde nenajde. Írán má totiž naději stát se Německem Blízkého východu, stejně jako k tomu měl nakročeno před rokem 1979 a kdo tuto zemi navštívil, nebo alespoň trochu zná reálie, bude se mnou souhlasit. Československo-íránská spolupráce má nezanedbatelnou historii. Proč na ni nenavázat? Na rozdíl od arabských zemí Perského zálivu, které mají pouze petrodolary, ale jinak si neumí vyrobit ani brčko a bez filipínské služky pomalu ani zavázat bačkory, má Írán nesmírný lidský a technologický kapitál, který by byla škoda nezúročit. Nemluvě o turistickém potenciálu a jiných zajímavostech, o kterých jsem už mluvila v dřívějších článcích.

Druhým důvodem je jeho postoj k Islámskému státu.

Írán ve vztahu k Islámskému státu zaujal politiku zadržování, ale bez vůle se v konfliktu angažovat více, než je poskytnutí výzbroje a taktického poradenství a pomoci několika menších jednotek iráckým a syrským silám a šíitským milicím. Islámský stát totiž pro Írán, stejně jako pro Turecko, představuje prostředek k zadržování Kurdů a jejich ambicí. Írán bude totiž s největší pravděpodobností zuby nehty bránit vzniku samostatného Kurdistánu, nebo ho bude chtít omezit na území tříštícího se Iráku, eventuelně Sýrie. Takový precedens by totiž mohl kriticky ohrozit jeho územní celistvost. Nezapomínejme, že v Íránu kromě etnických Peršanů žijí Azerové, Kurdové, Arabové, Balúčové a další etnika.
Proto by Írán proti IS plošně zakročil pouze v případě přímého ohrožení svého území nebo kritických bodů.

Můžeme si ale být jisti, že Islámský stát podporovat nebude, na rozdíl od zrádného Turecka, které nechá proudit bojovníky přes své území a nakupuje od něj ropu a Saudské Arábie, Kataru a dalších arabských i nearabských států, které ho financují a vyzbrojují.

Třetím důvodem je stabilita.

Je více než pravděpodobné, že Írán si jako podmínku pro vyjednávání vytýčil upuštění od americké politiky prosazování změny režimu v Íránu. Íránské vedení se může na první pohled zdát jako sebranka fanatiků, jak bylo i často prezentováno médii, a, řekněme si pravdu, řečnické výkony bývalého prezidenta Ahmadínežáda tomu napomáhaly.
Dovolím si namítnout, že opak je pravdou. Jsou to lidé velice pragmatičtí a to z jednoduchého důvodu: touhy udržet se tam, kde jsou, stabilně uprostřed chaosu vratkých režimů Blízkého východu a severní Afriky. Jenom nejvyšší vůdce Chámeneí a další lidé kolem disponují obrovským majetkem, o který by asi moc neradi přišli (Chámeneího majetek se odhaduje na minimálně 36 miliard dolarů, majetek jeho syna Modžtaby na 21 miliard, jen tak pro zajímavost, majetek rodiny bývalého Šáha se odhaduje mezi 50 až 100 miliony dolarů). Uvolnění obchodu a zmražených kont jim pouze přinese další zisky.

Nicméně, je důležité podotknout, že Írán spřádá své plány úplně nezávisle na této dohodě, třeba na setkání BRICS/ŠOS v Ufě, v Ruské Federaci která také v médiích nezaznamenala žádnou odezvu.

Teď očekávám, že  mě čtenáři označí za bezpáteřního oportunistu, protože říkám něco pozitivního o zemi, která podporuje Hizballáh a jiné šíitské milice, vězní intelektuály a za posledních 6 měsíců popravila téměř 700 lidí. Stejný argument, který se používá proti Saudské Arábii.

Velice dobře vím, že ve vězeních jsou stovky vězňů svědomí, novináři, aktivisté. Nicméně politika nás nutí vždy hledět na dlouhodobé výsledky a řešit problémy krok za krokem. V regionu je Írán ze všech partnerů největším potenciálem a oproti okolním zemím nejmenším zlem. Z hlediska bezpečnosti je na tom lépe, než pražský Václavák. Ne, opravdu tam žádné bomby nevybuchují, ani tam nikoho neunášejí bandité na velbloudech. Na porušování lidských práv a vězně svědomí nezapomínáme, nicméně ostatním milionům obyvatel Íránu můžeme nejvíce pomoci právě touto normalizací mezinárodních vztahů, se kterou by mohlo přijít i jisté uvolnění společenské a politické. I samotní íránští aktivisté se vyslovili pro dohodu. Íránská verze islámu (šíitská) je se západním smýšlením a kulturními hodnotami kompatibilnější než sunnitská (velice detailně o tom pojednává kolega blogger Ruščák zde).  A přiznejme si, politicky nekorektně, je to tím, že je postavena na tisíciletém dědictví starověké Persie a modernismu, jenž do lidí vštěpilo sekularistické období za bývalé monarchie, na kterém je islám pouze špatně držící nálepka. 
Transformace režimů násilím už není v módě. Navíc, tato země si vměšování a změnu vlády zvenčí zažila minimálně třikrát za posledních sto let.
Írán má jistý potenciál změny zevnitř a tato změna musí proběhnout pomalu, samospádem a výměnou generací: těch, kteří íránskou pseudorevoluci dopustili za ty, kteří jí už mají plné kecky a jejichž hodnoty směřují úplně jiným směrem.