Když v zahraničí zmíníte, že jste sloužili v armádě, většinou uslyšíte "Thank you for your service" (děkuji za vaši službu). Zde vojáci v uniformě mezi civilisty raději ani nepáchnou. Taky koho by bavilo věčně poslouchat nadávky.
Když v zahraničí zmíníte, že jste sloužili v armádě, většinou uslyšíte "Thank you for your service", tedy "děkuji za vaši službu". V Čechách vojáci nejraději v uniformě na veřejnost ani nepáchnou, ostatně koho by bavilo věčně poslouchat poznámky o gumách, loutkách a vyžírkách státní kasy.
Jako jistou formu disclaimeru podotýkám, že tento text popisuje čistě moji osobní dojmy a kromě osobní katarze jsem ho sepsala i proto, abych opětovala palbu hnojometům, kteří v poslední době vojáky neoprávněně uráží a šíří o nich dezinformace.
Jsem ženská a vstoupila jsem do armády dobrovolně jako člen Aktivních záloh AČR. Jako dítě jsem chtěla být pilotem stíhačky nebo námořníkem. Moře jsem brzy vzdala z čistě geografických důvodů, ale leteckou akademii jsme měli za barákem a tajně jsem tam chodila slídit přes plot. Když se to dozvěděl můj táta, ročník 1925, očitý svědek hrůz 2. světové války, lékař a zarytý pacifista, okamžitě mi to zatrhl.
Od té doby si touho po létání kompenzuji pouze v milovaném autě nejmenované značky, střílet jsem chodila pouze sporadicky a studovala jsem civilní školy jako blízkovýchodní jazyky a bezpečnostní studia.
Pořád mi ale chyběla nějaká ta akce. Zapsala jsem se na bojové umění izraelských speciálních sil. Pořád mě to nestačilo. Hledala jsem nějaký komplexnější kurz přežití, bootcamp nebo nějaký výcvik, ale většinou jsou to všechno krátkodobé víkendové výlety. Pak jsem se dozvěděla o aktivních zálohách přes spolužáka z výšky. Vojákem na mikroúvazek pár týdnů v roce? Znělo mi to jako super nápad. Tak jsem vyplnila formulář, prošla jsem kolečkem ve vojenské nemocnici, kde mě prozkoumali od kořínků vlasů po nehty u nohou. Ohodnotili mě na "áčko" tedy úplně zdravá, takže jsem v srpnu mohla na měsíc zmizet za velkou bránou vojenské akademie ve Vyškově.
Takže, čemu všemu mě naučila armáda?
REALISMU
Armáda není pro všechny. Armáda nemá být pro všechny. Profesionální armáda je na míle vzdálená té povinné ztrátě času v ČSLA, který si starší generace ještě pamatují. Násilím a buzerací z nikoho dobrého vojáka neuděláte. Nyní tam jdete, protože tam chcete jít. Kdo se s novodobým duchem ozbrojených sil neztotožní vnitřně, nedá to. Ono se taky říká voják z povolání. Člověk se cítí povolán. Musí mít vůli, musí to mít srovnané v hlavě a věřit si, že to dá.
Není to žádná role v akčním filmu. Ramba z vás neudělají. Nebudete zneškodňovat teroristy kapesním nožem a vyhazovat auta do vzduchu improvizovaným výbušným zařízením, co jste se právě naučili sestrojit. Pokud se dostanete ke spešlákům, tak po letech výcviku možná něco podobného zažijete.* Budete hlavně unavení, nevyspalí, špinaví a budete smrdět jako poblitý bezdomovec se zmoklým psem. Budete mít staženou zadnici až nad vámi zarachotí Bévépéčko, budete muset vlézt do tmavého tunelu plného kouře v plynové masce, budete se šplhat někam do výšky nebo budete v klepající se ruce držet odjištěný ostrý granát. Vystoupíte, doslova vyskočíte ze své komfortní zóny a to pořádně daleko. Budete taky hodně pochodovat a salutovat, čistit kvéry a kanady, učit se teorii o
zbraních, poplašných signálech, topografii, spojařině a první pomoci.
Armáda není pro ufňukance a ty co musí pořád vše zpochybňovat. Proč musíme mít zapnuté knoflíky? To zjistíte, až se budete plížit a ztratíte oblíbený nůž. Proč musíme nosit tolik věcí? Proč to a proč tamto? Nakonec vše začne dávat smysl a vše do sebe zapadne. A komu ne, stačí říci. Instruktoři se každý den ptají: "Chce někdo skončit?"
Ne všichni velitelé jsou gumy. Často to jsou lidé s bohatými zkušenostmi i z civilu, misí, různých útvarů, někteří překvapivě sečtělí, někteří překvapivě lidští.
Hodně věcí v armádě funguje poměrně dobře, mnohé by mohly lépe, občas se musí improvizovat. Dlouholeté podfinancování z minulosti je na několika místech znát, hlavně co se týče výstroje a výzbroje, cvičného materiálu atd.
VDĚČNOSTI A SKROMNOSTI
Armáda taky není pro všechny ty vege- a fru- a pesce-tariány a lidi se smyšlenými problémy příjmu potravy. Pokud neslupnete, co vám dají, pravděpodobně chcípnete. Možná ne hned a ne hlady, ale nebudete mít energii běžet a nosit těžkou výstroj a výzbroj. A taky, kdybyste se skutečně dostali do válečné zóny, asi nebudete ve vybombardované vesnici hledat Starbucks, abyste si mohli dát veganské latte s mandlovým mlékem a avokádový toust. Suchý chleba a rozblemcanou paštiku budete velebit jako pětichodové menu z michelinské restaurace. A budete vděční. Bohu, pokud jste věřící, veliteli a logistice, pokud nejste. Budete vděční za vše, co dostanete, za každý večer, kterého se dožijete ve zdraví, za každou hodinu odpočinku. Pochopíte, že hodně hmotných věcí, kterými se obklopujeme, jsou zbytečnosti. Pochopíte to hlavně ve chvíli, když musíte vše, co máte, vláčit v báglu dvacet-třicet kiláků. Na druhou stranu, pochopíte, že některými věcmi se nemrhá a pokud nemáte chuť na jabko, nevyhodíte ho, ale vyměníte ho s frutariánským spolubojovníkem za salám nebo čokoládu.
TRPĚLIVOSTI A SEBEKONTROLE
V armádě se spěchá, aby se čekalo a čeká, aby se spěchalo. Nástup může trvat i desítky minut. Nesmíte se vrtět, škrábat, ošívat a zbytečně kolem sebe čumět. A samozřejmě kecat. Občas to má nepopsatelné kouzlo. Stojíte ve tvaru za úsvitu, nebo na vaše větrem ošlehané obličeje dopadají poslední paprsky západu slunce. Jen tak zevlujete, někteří klimbají vestoje... vojákovi před vámi bzučí kolem hlavy moucha a téměř neudržíte smích, jak se ji snaží odehnat pohybem uší. Moucha odlétá na svou další misi. Začíná jemně mrholit, vzduch je nyní dýchatelnější. Zhluboka se nadechnete a uvědomíte si, že žijete. Nyní a zde, v aleji vyškovských kasáren, na planetě Zemi, pod vycházejícími hvězdami. Máte čas přemýšlet o všem možném i nemožném, nebo jste se právě naučili meditovat, prostě nemyslet na nic, vypnout to věčné šrotování. Pod helmou se rozhostí mír.
Pak vás pošlou do lesa. Kolem je totální ticho. Slyšíte jen svištět vítr v listí stromů, zpěv ptáků a tlukot vlastního srdce. Pak máte přesun zase někam jinam. Naučí vás se orientovat v mapě, pěkně offline, protože mobil a GPS se za pár dnů vybije a pokud to neumíte, jste ztraceni a opět možná chcípnete. Najdete cíl a jdete: levá, levá, levá. Nevím, zda je to věděcky dokázané, ale rytmus pochodového kroku mě osobně uklidňuje. Možná se srdce nějak naladí na tu frekvenci. Přepnete na autopilota, necítíte teplo ani zimu. Nebo to prostě přestanete vnímat. Přestanete řešit nepodstatné věci.
PLÁNOVÁNÍ, POŘÁDKU A PŘESNOSTI, JEDNÍM SLOVEM DISCIPLÍNĚ
Voják se stará, voják má. Pokud obětujete pět minut večer, připravíte si vše a zabalíte si bágl, ráno můžete o pět minut déle spát. Nebo taky ne, ale jak se říká, štěstí přeje připraveným. Protože pokud máte 99% povinností hotových dříve, pořád máte časovou i stresovou rezervu, když vás chytne průjem, nebo začnou padat traktory. Jak řekl admirál McRaven ve svém úžasném projevu: "Když chcete změnit svět, začněte tím, že si ráno ustelete postel.... Můžete si odškrtnout první úkol dne a motivuje vás to dokončit další a další úkoly. I malé úkoly jsou důležité, protože když malé věci nedokážete dělat správně, nikdy nezvládnete udělat správně ty velké. A i když máte fakt špatný den, vrátíte se domů a aspoň tu postel najdete ustlanou."
PRAVIDELNÉMU SPORTOVÁNÍ A PÉČI O ZDRAVÍ
V armádě se běhá. Hodně. V armádě se nosí těžké věci. Hodně. V armádě se lehá a vstává a skáče. Hodně. Takže pokud vás tyto věci nebaví, nelezte tam. A holky taky překonávají stejnou dvoumetrovou zeď jako kluci. A zvládnou to, i když s pomocí. Můžete, naopak, musíte si pomáhat. Obecně mají holky výjimku jenom na pár věcí. Armáda vás cíleně vede ke zdravému životnímu stylu. Drogy jsou přísně zapovězeny, takže vám nezbývá nic jiného, než si udělat novou drogu ze sportu. Prostě si vsugerujete, že vás to baví, jste přece voják, a voják je superman. Pes za vámi vlaje na vodítku jako balonek, protože venčíte zásadně ve sprintu. Masochisticky si užíváte výšlapy v kanadách a v poklusu, s dobrovolně těžkým báglem, kam přidáte další petku vody, francouzský klíč (může se hodit), "Příručku zabijáka"** a velkou konzervu hovězího lančmítu ve skle. Začnete cvičit crossfit a za tři měsíce přeskočíte čtyři úrovně. Není překvapením, že je to oblíbený sport mezi mariňáky. Ale to zlepšení kondice, fyzické krásy a držení těla za to stojí. Máte pak mnohem hezčí fotky na Tindr.
POCITU SOUNÁLEŽITOSTI A PÉČE O OSTATNÍ
V armádě potkáte i lidi, které byste běžně asi nepotkali, nebo byste se nikdy s nimi nedali do řeči. Z jiných koutů republiky, z jiných sociálních vrstev, možná i jiného etnika, jiného vzdělání. Může tam být kardiolog, operní zpěvák, stavbyvedoucí, student, ajťák, kuchař, zdravotník, dělník od pásu. Ale zde je to jedno. Dokud máte na sobě stejné, krásně slušivé zelené hadry, i s rozdílem pár frček jste pořád součástí celku zvaného jednotka. A jednotka je jako řetěz. Je pouze tak silná, jak silný je její nejslabší článek. A ten může být každý den někdo jiný: dnes to je Karel, co v noci zvracel, zítra Jana, se zraněním kolene a pozítří Pepa, kterému umřela babička. A vy se na nic neptáte a prostě ten článek zvednete ze země, vezmete mezi dva silnější a odvlečete do bezpečí. "Nemo resideo", heslo platné už v římských legiích, nikoho nenecháme za sebou. Je to automatická péče o ostatní, "hele zapni si knoflíky, ztratíš čutoru" a umění položit jednoduchý dotaz "chceš s tím pomoci?", který v civilu člověk slýchá pořád méně a méně.
Tak jsme si řekli samé úžasné a pozitivní věci. A co třeba nějaké negativum?
Kasárna a útvary tvoří organismus sám o sobě. Jste tam všichni tak trochu jedna velká rodina, dostanete najíst, nemusíte se starat o hodně věci. Máte přikázáno, co máte dělat, s kým, kde a v kolik. Sport, cvičení, přesuny, jídlo, večerku, vše máte povinný a nalajnovaný. Takže jste tak trochu dobrovolný vězeň v hotelu na pomezí vězení a kláštera pravděpodobně trpící masochismem a stockholmským syndromem.
Vojáci v civilu musí čelit několika nástrahám. Jednou z nich je nepříjemná nutnost se ráno rozhodnout, co na sebe. Bez srandy! Uniformu mimo službu na sobě nesmíte mít. O sebe a své blízké se musíte bohužel už postarat sami. Dalším úskalím je nutnost odolávat nedisciplinovaným civilistům. Chodí pozdě nebo vůbec, neodpovídají na maily, telefonáty, neplní rozkazy, nepodávají hlášení, překáží ve vaší pochodové trajektorii. Ano, zrychlí se rytmus vaší chůze, takže za vámi blízcí cupitají takovým směšným krokem. A když chcete někomu dát vyžádanou nebo nevyžádanou radu, začínáte větu "Když jsem byl/a v armádě, ...".
Vojáci se dobrovolně brodí bahnem a sněhem, učí se střílet a další dovednosti v nepohodlí, abyste se tam nemuseli plazit vy a mohli dál srkat své latte v teplíčku... Jezdí na mise, aby získali zkušenosti z méně šťastných regionů, abyste tam k velbloudům a žirafám do vesnic bez Starbucksu nemuseli vy. Kdyby k nám přece někdo zavítal v hranatých železných maringotkách, budou je "vítat" semtexovým chlebem a olověnou solí oni, abyste tam nemuseli vy. Nebo aspoň ne hned příští pondělí ráno. A nemyslete si, že vojáci chtějí válku. Jak řekl náš instruktor rtm. T.K., "není dobrá válka, každá válka je špatná". Vojáci taky chtějí zůstat raději doma s dětmi a pít kafe, přesně jako vy. Úkolem vojáků ale je, aby byli tak dobře vycvičeni, vyzbrojeni a podpořeni spojeneckými kolegy, aby ty méně přátelské lidičky ani nenapadlo do těch maringotek sedat, tedy "deterrence" (odstrašení).
Voják vás pravděpodobně jako první vytáhne z auta po nehodě a zastaví vám do pár vteřin tepenní krvácení. Protože to umí a jako první nesáhne po telefonu ale po turniketu. Vojáci spolu s policajty nyní patrolují na hranici se Slovenskem, aby sem převaděčí nepašovali nelegální migranty. A vojáci možná budou ti, kdo vás a vaše blízké vytáhnou ze sraček, až vás příště u nedělní večeře navštíví nejbližší vodní tok po dešti, případně vaše střecha začne trénovat na celorepublikový letecký den a strhne s sebou celý barák.
Tak jim příště třeba poděkujte.
______________________
* O zkušenosti člena speciální jednotky AČR existuje moc pěkná kniha Navzdory od autorů Eduarda Stehlíka a Petra Matouše.
** "Příručka zabijáka" je ironický název pro příručku používanou v kurzu základní přípravy.
Skutečné a pravdivé informace o branné povinnosti máte možnost získat z těchto zbrusu nových podcastů zde.
Reportáž a fotogalerie z výcviku mého turnusu ve veřejném médiu zde.
