Vezmu to od konce - nejsem týmový hráč. V podstatě jsem přesvědčená, že týmová práce nefunguje. Dobrá, ono také záleží, co si pod tím pojmem, kdo představí. V mých představách může týmová spolupráce fungovat ještě tak, že přijde schopný leader, rozdělí týmu práci, tedy každému jednotlivci dá zadání, co, jak a do kdy má odevzdat, a k tomu dostatečnou svobodu potřebnou k vykonání úkolu. Zkrátka týmová práce ve stylu: Rozděl a panuj.
Naprosto nefunkční je podle mě týmová práce v případě, že máme problém a teď ho začnou všichni dohromady řešit. Nic se nerozdělí, nikdo v podstatě neví, co má dělat, natož aby věděl jak. Možná si říkáte - máte-li v týmu schopné lidi, pak to přece musí fungovat. Omyl. V případě týmové práce se chtě nechtě projeví spíše než schopnosti individua, inteligence davu. A my víme, že už tři jsou dav. S blížící se uzávěrkou se prostě vždycky zjistí, že "někde" "něco" není, že "někdo" "něco" neudělal. Nikomu nebyla přidělena zodpovědnost, nikdo není vinen a tým týmově hasí, co se dá. Přiznávám, že v teorii (jak říká můj kolega) by to fungovat mohlo....s ideálním týmem, v ideálním světě...ale v ideálním světě by mi v sadě za domem rostlo na stromech sushi.
V podstatě by se mi líbilo být team leader, který vždycky řekne, co a jak se udělá a hlavně má poslední slovo, ale stejně jako nejsem týmový hráč, nejsem ani vůdčí typ. Respektive byla bych hodně špatný vůdce, přesně takový, co je, jak říká McGregorova teorie o podřízených X a Y, přesvědčený, že zaměstnanci jsou líné a nedobré bytosti a pracovat vlastně nechtějí. Nikdy bych žádné povinnosti na nikoho nedelegovala, takže bych se časem v domnění, že všechno přece udělám nejlépe já sama, zhroucená pod hromadou zodpovědnosti, našla někde na nějakém mírnějším oddělení psychiatrické kliniky.
Jednou z forem pro mě přijatelné týmové spolupráce je tzv. brainstorming, tedy něco ve stylu dáme hlavy dohromady a v lepším případě z nás něco kloudného vypadne. Když už nic, může to být zajímavé a podněcující, o což vlastně jde - víc hlav víc vymyslí. V případě horším je jakýkoliv zajímavý návrh semlet nějakým průměrným ale většinou akceptovatelným kompromisem. Opět bych se přimlouvala za postavu nějakého moudrého vůdce, který rozhodne a nenechá původně dobrý nápad přeměnit v paskvil průměrnosti. Jenže takové aby člověk pohledal.
Jeden příklad za všechny - k jedné z tvůrčích radostí na konci střední školy je vymyslet třídní tablo. Představte si třídu třiceti osmnáctiletých koz, které se mají rozhodnout, jak se budou poprvé oficiálně prezentovat před světem. Takový brainstorming bych vám přála vidět, výsledek už ani tak ne. Padaly neuvěřitelné návrhy a mě to fakt bavilo. Málem nás celá Ostrava viděla nahé, s kulichem na hlavě a dlaněmi zakrývající si ňadra, jako černobílé karikatury, jako vězenkyně...
Já jsem prosazovala verzi s kulichama, neb jedna má spolužačka by si do nich mohla nacpat svá slušná déčka a to by byla panečku fotka! Nebudu vás napínat - to neprošlo. Třicet perspektivních puberťaček skončilo za výlohou ostravského obchodního domu Laso v kroji a s blonďatou parukou na hlavě...představte si, jak jsem jako blonďatá selka vypadala a pochopíte mé zklamání. Ani nechtějte vědět, jak jsme k takovému výsledku dospěly. Prý to bylo vtipné. Zatímco všechni moji kamarádi z ostatních škol se svým tablem chlubili, já dělala, že žádné tablo ani nemáme. Od té doby jsem tak nějak pochopila, že nechci být součástí akcí, které nemám pod kontrolou.
Říká se, že na týmové práci je nejlepší to, že se případný neúspěch dá vždycky na někoho svalit, ale na koho se svaluje společný úspěch (rodiče by asi tenkrát netleskali svým polonahým dcerám), ze kterého vy osobně radost nemáte?
Co si budeme povídat - byla jsem přesvědčená, že kterýkoliv z mých návrhů byl lepší, ale nejsem ani týmový hráč ani vůdce, abych některý z nich prosadila. Když nejste týmový hráč, ani vůdce, tak na vás zbývá dost prapodivná role individualisty. Ale s tím se dá žít.
