Zápisky ze Santiaga de Cuba (vytržené a s možným pokračováním)

„Auuu! Já jsem taková kráááááva....auuuu......“ dřepím na schodech památníku generála Macea v Santiagu de Cuba a úpím bolestí. Foťák!, prolítlo mi hlavou.  Rychle ho zkontroluju a na chvilku se dostaví úleva – foťák je celej.

Prohlížím se, abych zjistila, jak jsem na tom já. Pěkně odřený lýtko, krvavý koleno a děravý kraťasy. To přežiju. Pokusila jsem se postavit, ale okamžitě se mi zamotala hlava. Na zdi památníku jsou hvězdy tři. Kolem mojí hlavy desítky.  Zase jsem si dřepla a pomalu pro sebe vyla bolestí  jako vlk. Auuuu....Auuuu.... To jediné pomáhá – nahlas skučet. Za mnou se ozvaly hlasy. Kousla jsem se do jazyka, abych neřvala před turistama a čekala jsem, až přejdou...ještě fotečku, no jasně, ještě jednu...hlavně koukejte pod nohy, ne jako já... Jakmile přešli, vypustila jsem jedno dlouhé a táhlé: Auuuuu.... Jsem blbá, mám koukat, kam šlapu.  Vzápětí mi došlo, co jsem nezabalila – nemám žádnou dezinfekci. Fajn, takže se mrkneme po nějakém alkoholu, koneckonců, už jsem po snídani.

No, po snídani, to je trochu přehnaný výraz. Poté, co jsem prošla snad celé Santiago a nenašla jsem jediný bar nebo restauraci, kde by měli otevřeno nebo něco k jídlu  - jediná kreolská měla v pondělí zavřeno, v jednom zahradním bistru zase nešla elektřina, takže mi nabídli jen studený sendvič, tak jsem nakonec posnídala zmrzlinu a pivo v baru vedle.

„Zmrzlinu a pivo?“ smál se číšník. „A to si dáš jako najednou?“

„Máš něco jiného k jídlu?“ zeptala jsem se. Vesele rozhodil rukama,  jako že nemá a nabídl mi skleničku na pivo. S díky jsem odmítla.

Když jsem se tam teď belhala, z dálky se na mě smál. Když uviděl mojí nohu, hned se ptal, co se mi stalo.

„To mi udělal jeden chlap.“ řekla jsem, ale hned jsem toho litovala. Chudák se tak vyděsil, že mi ho bylo až líto.

„Kecám, spadla jsem na památníku. Přineseš mi láhev rumu a pivo?“ poprosila jsem. Za minutku přede mnou přistála placatka rumu a pivo, tentokrát už bez skleničky. Učí se rychle, pomyslela jsem si.

Sedla jsem si venku k jednomu stolku na straně, otevřela flašku rumu, vytáhla papírový kapesník a začala jsem si čistit odřenou nohu. To budu na pláži vypadat, napadlo mě, a hned jsem se musela usmát – to je pohoda mít takovéhle starosti – jak mi bude moje fialové koleno ladit s červenýma bikinama.

Zmerčili mě hudebníci a hned mi přišli ke stolu zahrát. Takže tam sedím s krvavým kolenem a můj úmysl být nenápadná vzal jaksi za své neb se pozornost všech zákonitě otočila ke mně.

„Spadla na památníku generála Macea...“ informuje všechny můj číšník. Sedím, usmívám se, kapesníček namočený v rumu přiložený na lýtku a  hudebníci, dobráci, přidávají ještě jednu.  Na dvakrát jsem do sebe kopla pivo a vytáhla jsem peněženku.

Než jsem si stihla objednat další, přistál mi na stole panák rumu. Nechápavě jsem se podívala na čísníka.

„To je od nich.“ řekl a kývnul směrem ke stolu na druhé straně. Napůl bezzubý kluk se na mě smál a celá společnost kolem stolu mi zamávala. Usmála jsem se, zvedla jsem panáka a řekla:

„Gracias! Salud!“ Panáka před polednem, to nám to začíná, říkala jsem si,  ale pak jsem si vzpomněla na včerejšího magora z autobusu a kopla jsem to do sebe raz dva... Smoooth....

Nalepil se na mě už v čekárně na autobusáku v Havaně. Mělo mi hned dojít, že když někdo začne konverzaci tím, že má barák v Itálii, je to magor. No, nedošlo. Tedy ne hned. Ale za chvíli už jsem odpočítávala, kdy se zeptá, jestli jsem vdaná. Ukazoval mi nový, no, na místní poměry nový mobil, který mu tady nefunguje, ale v Itálii prý ano. Má ještě jeden,  s televizí, ale ten tady taky nefunguje, tak ho má v Itálii. A pak má ještě starou Motorolu.

„Jsi vdaná?“ zeptal se zničehonic. Přiznávám, že ne, ale jak jsem si uvědomila, že to není správná odpověď, hned jsem dodala, že mám snoubence a budeme se brát... Kecám a přeháním, jasně, ale stačilo by mu, kdybych řekla, že tě mám plnou hlavu? Zeptal se, proč tu nejsi se mnou.

„Musí pracovat.“  To nebyla lež. Chápavě a smutně kýval hlavou, tomu on jako muž rozumí,  ale pak se v něm znovu rozzářila hvězdička naděje.

„Nemáš prstýnek!“ Zjevně jsem ho podcenila, chlapíka. Vymýšlím další lež – nechtěla jsem prstýnek ztratit a blablabla...  Ať mi zas někdo vykládá, že lhát se nemusí. Znovu chápavě kýve hlavou a asi si myslí, jak úžasně nejsem praktická. Je tak smutné žít v tom domě v Itálii sólo, tan sólito, sólo. Teď zas chápavě pokyvuju hlavou já.... Podruhé se mě zeptá, odkud jsem. A znovu předvede tu rozradostněnoou reakci: „La república Checa! Que bien!“ ale tentokrát mi důvěrně položí ruku na mé ještě nerozbité koleno. Na můj studený pohled nezareagoval, takže jsem mu tu ruku vzala a z kolena ji sundala.

„Ty jsi tak hezká! Tobě nic nechybí. Jsi perfektní. “ Jak sis právě ošahal, blbečku, říkám si sama pro sebe. Přestává mě to bavit. Otvírám knížku a začínám si číst. Vnucuje mi fotku nějaké své kamarádky z České republiky. Podle vzhledu spíš Ruska. Hezká, říkám a opět se zase vracím ke knize.

„Tu tienes ojos tan bonitos...“  zkouší  španělskou verzi: Ty  máš kukadla jak zrcadla.. Už nereaguju. Cítí se mou nepozorností dotčen.

„Oye chica, estoy hablando contigo...“

I mě už dochází trpělivost, a tak mu říkám: „Oye, hombre, estoy leyendo aquí.“ Tak trochu v šoku začne cpát všechny své mobily, fotky českých kamarádek a domu v Itálii  zpátky do svého batůžku a k mé radosti odešel oblažovat svou přítomností jednu starší dámu. Mrknula jsem na hodinky, ještě deset minut a autobus je tady a pak už jen sedmnáct hodin a jsem v Santiagu.

Nastoupila jsem mezi prvními a už jsem si chtěla oddechnout, když slyším:

„Deset?! Sedadlo číslo deset? Hola chica! Que suerte!“ Sedím na sedadle číslo devět a magor si sedá vedle mě. Schovávám si hlavu do dlaní. Já vím, to mám za to lhaní.  Ale sedmnáct hodin? Bože, vážně? Doufám, že nepojede až do Santiaga. Postarší dámě, která sedí přes uličku, chlapík hned nadšeně povídá: „To je moje kamarádka z České republiky!“ Považuji za nutné uvést věci na pravou míru, ale jakmile uslyším chlapíka říkat: „A vy taky jedete do Santiaga? Tak to máme společnou cestu...“, jen se v zoufalství otočím k okýnku a toužím se ztratit ve tmě.   To bude dlouhých sedmnáct hodin, dlouhých.... a když už jsem si myslela, že to nemůže být horší, si můj soused začal nahlas prozpěvovat....

Zkrátka – po takové noci je panák před polednem vlastně nutnost.

Naproti mě sedí chlípný důchodce, zjevně cizinec, oblečený jako Hemingway v bílém, lněném obleku, a místní holka ve věku jeho vnučky má svou nohu přehozenou přes jeho. Vnučka to nebude. Přemýšlím, jestli je profesionálka nebo jen praktická.  Je velmi mladá a velmi krásná. Děda vedle ní září, není divu. Chápu, že ho baví dotýkat se jejího mladého ženského těla. Otázkou je, jestli ji baví nechat ho na sebe sahat. Nebo jestli se jí to aspoň vyplatí. Nevypadá nespokojeně. Kolik jí může být? Šestnáct? Nehádala bych jí víc.

Bezzubý kluk, co mi poslal panáka, na mě zamával. Zamávala jsem zpátky. Ukazuje mi, abych se k nim přidala. Hádám, že dřív nebo později to asi udělám...  ale zatím si dám ještě jedno pivo. No co, mám prázdniny.