-./ .// není kód pro ano

Odjížděla jsem tenkrát po třech měsících z Tunisu a nakupovala jsem dárky. Právě jsem vytahovala peněženku, abych zaplatila vodní dýmku pro bráchu, když se prodavač přitočil s obrovským bubnem, a že mi udělá cenu.  

Sedmdesát dinárů zněla první nabídka. Ty bláho! Ještě to tak! pomyslela jsem si. Jak bych to asi odvezla?
"Děkuji, ale já opravdu nechci. Zítra odlétám a tohle už bych fakt neměla kam dát." odmítla jsem.
"Třicet pět." začal smlouvat.
"Ne vážně. Nechci. Díky." trvala jsem na svém.
"Kvalita! Kozí kůže! Soused dělal!" nenechal se odbýt. Ani náhodou! Buben! Už tak budu na letišti platit přesváhu.
"Já zaplatím tu dýmku. Díky." Podávala jsem mu peníze, ale on si je nevzal a já jak na potvoru neměla drobné. Začínala jsem ztrácet trpělivost.
"Dvacet dinárů. Poslední nabídka." řekl a zatvářil se zoufale.
"Je mi líto, já ten buben fakt nechci. Nemám ho kam dát." Položila jsem dýmku zpátky na stůl, rozhodnutá ji tam nechat, jestli okamžitě nepřestane.
"Patnáct!" vykřikl zhrouceně. "Já mít rodinu! Čtyři děti. Mít rozum! Dobrá cena."
Rozhodila jsem rukama a měla jsem se k odchodu. Chytil mě za ruku a má evropská duše se v tu chvíli vzepřela! Na mě se nesahá! Věnovala jsem mu takový pohled, že mě kupodivu hned pustil.
"Dvanáct…" zaúpěl. Napadlo mě, že jediný způsob, jak dostat svou dýmku a neodejít s bubnem, je říct takovou cenu, kterou prostě nebude akceptovat, ale zase jsem ho nechtěla urazit. Pořád měl mou dýmku.
"Osm!" zkusila jsem.
"Dvanáct." zkusil a bylo divit, že zjevně pookřál.
"Osm." zopakovala jsem.
"Vy těžká osoba." řekl. Zvedla jsem naštvaně obočí.
"Deset." řekl a zase nahodil ten svůj ukřivděný výraz. Zakroutila jsem hlavou.
"Oukej, osm." řekl a začal z pod pultíku vytahovat balící papír. "Ale vy nedobrá osoba. Děti mít hlad. Čtyři! A tohle kvalita." Málem mě trefilo, když jsem viděla, jak mi ten obrovský buben balí. Ale měla jsem dýmku. A brácha měl radost.


To bylo před devíti lety. Před pár hodinami jsem seděla v baru a vedla podobný rozhovor. Najednou jsem si uvědomila, že dotyčný si myslí, že dělám drahoty. Nevěří mi, že když říkám: ne , že nesmlouvám. Myslí si, že je to součást nějaké mé hry, jak být zajímavou, nedostupnou, jak zvýšit jeho žádost. Skutečnost byla mnohem jednodušší.


"Tak mi do tý postele vlez a uvidíš, jaké to je. Proč zavrhuješ něco, co jsi ještě nevyzkoušela?" zeptal se. Musela jsem se usmát, neboť i takovou radu jsem nedávno dostala. Prostě skoč a uvidíš. Jenže já věděla, že bych ráno z té postele vstala a bila bych se do hlavy a ne kvůli sobě, ale kvůli němu, protože by si zasloužil o tolik víc, než já mu můžu dát. Nabízel mi všechno a já věděla, že bych mu nikdy nemohla dát totéž. Křesali jsme o sebe už nějakou chvíli, ale jiskry nikde.


A pak to konečně vyplivl: "Tak si počkej na toho chlapa, ze kterého se posadíš na prdel, až ti bude pětapadesát…." Normálně by mě něco takového docela dost naštvalo, ale z jeho úst mě to neurazilo. Naopak. Jasně, kdo chce moc, nebude mít nic. To riziko tu je. Ale já tentokrát do toho letadla nastupovala bez bubnu. A to je pokrok.