Proč si vlastně lidé pořizují domácí mazlíčky? Proč investují tisíce do chlupatých stvoření, která ani slovem nepoděkují…? Proč raději nečtou nebo nepletou svetry?
To takhle odčervuju kocoura a po několika špatných hmatech a chvatech zjišťuju, že odčervuju sama sebe. Ne, nepolkla jsem omylem tabletku – zas tak divoký boj to nebyl. Dneska už se totiž dá odčervovat i pomocí gelu, který vetřete kočce za krk. Doufám však, že výrobce počítá taky s tím, že část gelu si chovatel rozpatlá po těle… Každopádně s gelem na paži honím kocoura po bytě. Kocour se schová pod postelí a má celou ozdravnou proceduru pro změnu v paži. Tak sedám k počítači a tvářím se, že nic, a čekám, až ta potvora chlupatá vyleze. Mezi tím si čtu…a překvapivě to není přímo o kočkách. Přesto se dočtu, že domácí mazlíčci jsou vlastně takové živé náhražky.
A přemýšlím, co tím autor chtěl říct a co mi ty dvě kočky v mém životě nahrazují. První, co mě napadá (a napadá to taky hodně jiných chytrých lidí) je tikot biologických hodin. Nic totiž nezaplní prázdnotu v životě ženy tak jako dětský řev a koš plný použitých papírových plen. Což jsem bohužel v mládí netušila a můj život jsem tak zaplnila pouze kočičími chlupy, míčky a škrabadly (která nikdo nepoužívá). Teorie biologických hodin trochu pokulhává u mužů, i když dneska vládne rovnoprávnost. Proč by si tedy nemohl zatikat taky muž, že? Nebo si nahrazujeme neživé plyšové hračky, nedostatek lásky nebo uznání?
Nevím, jestli láska nebo uznání, ale rozhodně to nebyly hodiny. Prostě mi jen obyčejně přeskočilo, když ke mně přišel ten hubený, nohatý, ušatý a ošklivý kocourek. Sedl si, dal hlavičku na stranu, a pak mě kousnul do ruky, což sem si vyložila jako jasné znamení jeho lásky. Prostě se mi líbil. A žili jsme spokojeně…až do doby, než mě napadlo, že by potřeboval kamaráda. On si to nemyslel, jenže já byla neodbytná a vyrazila jsem tak pro další kočku …
Jela sem si pro koťátko, které mělo dle inzerátu problémy s papáním. Později jsem pochopila, že problémy s papáním spočívají v tom, že je ta kočka schopná sežrat i tři dny mrtvého kojota a nic se jí nestane. Prostě si jen odříhne a jedeme dál. Každopádně tam tehdy sedělo malinké koťátko, nejkrásnější mourovatá kočička. Dala hlavičku na stranu, pak došla ke mně a spadla. Její chůze je do dnes velice specifická, chodí jako rapper nebo nabušený kulturista (dle veterináře asi dostala kopanec do kostrče…). Malou rapperku jsem si dovezla domů a představila jsem ji kocourovi. Říct, že nebyl rád, by bylo velice diplomatické. Rapperka otrlá z útulku si z něj však nic nedělala a rozhodla se, že s námi zůstane.
Po nějaké době jsme opět žili spokojeně…a pak jsem na ulici potkala dalšího člena naší domácnosti. Byl krásný a ušlechtilý. Určitě má rodokmen, napadlo mne tehdy. Přiblížila jsem se k němu velice opatrně, abych ho nevyplašila. Seděl tam, dal hlavu na stranu…a za dva roky mne požádal o ruku - můj manžel.
A žijeme si spokojeně - všichni.
Moje kočky mi v životě nic nenahrazují – rodinu a kamarády totiž nelze nahradit. Rozhodně ale můj život šperkují a doplňují. Pokud zvířata nemáte, tak nás „postižené“ zkuste prosím pochopit. Ovšem neanalyzujte a nedomýšlejte tak zbrkle. Já osobně si o lidech, co nemají zvířata, prostě nic nemyslím…resp. názor o člověku si utvořím, až o něm vím něco víc. Nejen to, že má, anebo nemá křečka.
