Cestou...

Do práce jezdím vlakem, pak taky chvíli veřejnou dopravou v Curychu. Až teprve nedávno jsem zaznamenala člověka s knihou. Vůbec mi to dřív nedošlo, ale rozdíl s Prahou tady skutečně je.

V Praze narazíte na čtenáře skoro v každém dopravním prostředku – metro nebo tramvaj… autobusem jsem naštěstí nikdy jezdit nemusela, takže soudit nemůžu. Vždycky mi to přišlo zvláštní – jak se sakra může soustředit mezi takovým lidem?

Já osobně jsem čtenářka plachá, čtu o samotě doma, vědoma si toho, že je to činnost na ústupu… možná se jednou budu i stydět, že jsem si četla a mým vnukům to nepřiznám…Snad taková doba nenastane. Pak jsem taky čtenářka dovolenková, na cestách směr odpočinek nebo u odpočinku na pláži si čtu nejraději.

Pro obojí mé podoby platí, že musím mít klid, abych mohla nechat svou fantazii řádit. Ona mi pak sama vykreslí všechny pohádkové postavy, představí vesmírné prostředí, nabídne pekelnou snídani či mi umožní vcítit se do pocitů mrtvého krále nebo se spolu zasmějeme nad naivní hrdinkou… Ano, čtu literaturu napříč žánry – v tomto směru trpím poruchou osobnosti. Přečetla jsem těch proklínaných Padesát odstínů šedi nebo Jih proti Severu. Stejně tak lehce si naservíruju Noční klub v Citadele a proložím to Prattchetem nebo nějakým ruským klasikem. Jak říkám, "čtu všechno – kriminál mě naučil". Ale nikdy nečtu po cestě do práce resp. v mhd.

Nemůžu moc porovnávat – trvaleji jsem bydlela jen ve čtyřech různých městech a státech. Je to čtení v tramvaji nějaká pražská exotika nebo jsou Švýcaři exoti a tolik nečtou? Pokud už někoho tady vidím číst, tak noviny…

I bez možnosti většího srovnání mě to stejně přivedlo na myšlenku, že třeba existují národy čtenářů, stejně jako jsou národy vytuněných auťáků a hlasité hudby, okatých doplňků nebo kladného přístupu k těžkým vínům. Národy skromné a národy arogantní…

Na druhou stranu já sama nesnáším tohle zobecňování a škatulkování – jenže oni tady prostě veřejně nečtou!

Možná šetří… možná šetří za knihy, anebo považují čtení (stejně jako já) za věc soukromou, takže si to čtení šetří domů. Obě varianty jsou velmi švýcarské – jsou neuvěřitelně spořiví a jsou velmi uzavření. Musím říct, že proniknout skutečně k nějakému domorodci se podobá skoro čtení Anny Kareniny. Je to náročné a člověku se to chce vzdát, ale nakonec to stojí za to.

A snad poslední úvaha takhle z vlaku – jakou knihu byste doporučili cizinci, aby skutečně poznal naši českou povahu (pokud tedy připustíme, že něco takového existuje)? Já jen doufám, že vás nenapadne hned jako první Švejk…