Tak trochu moc sluníčková nálada...

Poslední dobou je veliká móda demonstrativně nesnášet spousty věcí kolem sebe. Občas je tohle „hejtování“ prospěšné, protože ukáže na nešvary ve společnosti …občas už je ale přehnané a jen přidává další polínko pod kotel s bublající blbou náladou, která je v té naší republice tak oblíbená…

Je mi jasné, že to co tady napíšu, bude považováno za projev nějaké sluníčkové věčně se usmívající a okurky zavařující bio-ženy. Ale nebojte se, nebude to dlouhé!

Život je občas skutečně blbec a svět hnusné místo. Člověk může být nemocný, chudý, opuštěný…může mít blbou práci, nevěrného partnera nebo nevděčné děti…Neříkám, že je to všechno růžové a neříkám, že se máte srovnávat s lidmi z rozvojových zemí, a pak radostně skotačit po sídlišti, protože neumíráte na malárii a v ledničce máte aspoň utopence a jednu sklenku majonézy – z čehož by žila nějaká africká rodina třeba i měsíc. Takhle to nefunguje.

Každopádně se mi líbí úvodní scéna z filmu Amélie z Montmartru, kde jsou hlavní hrdinové představeni dle toho, co mají a nemají rádi – obyčejné věci a pocity ukázané v jasných a krátkých záběrech.

Už jste uvažovali, co máte rádi na létě? Co vás potěší třeba i na malý moment a vy cítíte, že zrovna těch pár sekund je to na světě fajn? 

Já mám třeba na létě ráda

…pocit, když si po cestě z práce vyzuju ty zatracené nové sandály, které jsem si koupila, abych byla strašná fešanda, a ve kterých trpím celý pracovní den jako zvíře. V zimě už to s novýma botama udělat nejde…respektive jde, ale asi to nebude tak příjemné, jako dotek od slunce prohřátého chodníku na bolavých chodidlech…

...první zakousnutí do špekáčku opečeného nad ohněm, kdy zapomenu na všechny škodliviny, éčka, diety, výživové poradce a prostě si nechám na jazyku rozplynout připálenou chuť dětství s hořčicí…

…vůni ložního prádla, které se dá sušit na terase a které prostě voní jinak než ze sušárny…

… okamžik, když se potopím úplně celá v bazénu a přes hlavu se přelije chladivá voda…

…smích obecenstva v letním kině, kde je atmosféra úplně jiná, než v kině normálním. Lidi jsou víc spontánní a mají pocit, že je není tolik slyšet, a tak se víc smějí a taky bojí…

…když se můj kocour vrátí z toulek po střechách domů a lehne si mi na nohy…pravidelně kolem druhé hodiny ráno…a já vím, že je v pořádku a spím dál…

…a samozřejmě letní bouřku, která pročistí vzduch…a po které kroky křupou v mokrém písku…

Dle mě je umění tyhle krátké okamžiky malého štěstí vyhledávat a spojovat do tenkého řetízku…řetízku, který sice nemá sílu a pevnost, aby nás zachránil a vytáhnul z bahna, který nás však může zdobit...a možná zpříjemnit tak ten boj.