Špatný oddíl

Včera mě cestou do práce pozdravil popelář, spolucestující ve vlaku a řidič autobusu, který mi pak popřál hezký den. Nadřízení v práci se vždycky zeptají, jestli mám čas a kapacitu na další práci, auta tady zastavují na přechodech, až z toho mrazí…Vítejte ve Švýcarsku.

Samozřejmě, že ne všechno je tady růžové a ne všichni jsou vždy slušní a milí. Ale po krátké procházce kolem některého jezera se vám bude prostě zdát, že jste snad v nějakém dětském filmu s malovanými kulisami. Lidé se zdraví a děkují si, neustále si přejí hezké odpoledne nebo večer. Je mi jasné, že v Curychu už méně než u nás na malém městě…přesto i v tomto největším švýcarském městě zažijete krátkou pohádku, když si jdete koupit jízdenku na nádraží nebo se zeptáte někoho na cestu.

A pak člověk doletí na návštěvu do Prahy, těší se na kamarády a pivo a …nestačí se divit. Začne to už taxikářem, který by snad měl pracovat na divadle a hrát nějaké hodně tragické role. Sedím na zadním sedadle, div nadšením neposkakuju, že jsem zase doma. Jenže dle pána je všechno špatně – republika, počasí, kšefty…Při pohledu na taxametr začínám chápat, proč jdou kšefty špatně. Příště už žádný taxík, ale raději jedny boty a bez těch nářků…Proč být pozitivní na zákazníka, co se vrátil domů, že? Ještě by se mu tady mohlo líbit a chtěl by třeba někam zavést!

Mé nadšení z výletu do vlasti je trochu nalomeno, ale pořád se ještě usmívám.  Ovšem dále se budu pohybovat pouze veřejnou dopravou. Jdu si tedy koupit celodenní jízdenku vyzbrojena úsměvem a čerstvou bankovkou z bankomatu. „To nemáte menší? Co s tím mám jako dělat?!“ Žádné dobrý den, žádný úsměv. Chvíli přemýšlím, že paní v kukani, kterou očividně obtěžuji, vysvětlím podstatu peněz a jejich význam pro tržní hospodářství. Jelikož ale vypadá, že mi ukousne ruku, kterou natahuji pro jízdenku, žádná přednáška se nekoná. Nevadí. Jede se.

Teda prve musím přejít silnici…a ups. Tady se na přechodech moc nezastavuje, na což mě upozorní řidič stříbrného Audi. Odezírám mu ze rtů…hm, tak ten mi taky hezký den nepopřál. Má nálada klesá, sama jsem podrážděná a naštvaná…takže když si jdu koupit do obchodu něco na pití, už jen zamručím „děkuji“ na prodavačku, která pro jistotu už nemručí vůbec.

Proč se pořád každý jenom mračí? Když se na tohle zeptám kamarádů nad pivem, tak mi někdo odpoví, že je to o penězích. Ve Švýcarsku je vyšší životní úroveň, tak se mi jim to holt chechtá. Hm…Možná bych se měla vrátit k paní v metru a přednášku přeci jen odprezentovat, ovšem přidala bych taky bod o významu peněz pro mezilidské vztahy.

**************************************************************

Pokud by tohle byl film, tak by teď následoval střih, objevila by se scéna – v pozadí Alpy, žena a muž ve sportovní oblečení si kupují jízdenku na lanovku, podtitulek „O týden později, zpět ve Švýcarsku“. Lanovku obsluhuje nějaký mladý klučina - vysmátý jak lečo. Všechny pozdraví, se všemi se mile rozloučí, odpoví na dotazy turistů…Zřejmě další vychechtaný milionář…Protože taková obsluha lanovky to bude asi terno!

Každopádně mzdy jsou ve Švýcarsku poslední dobou hodně diskutované téma – hlavně mzdy pro management velkých společností. Podle výše uvedené teorie by právě tito manažeři měli být nejslušnější v celé zemi – ještě víc než obsluha lanovky! Poslední formou veřejné nespokojenosti se systémem odměňování je občanská iniciativa, která se snaží prosadit, aby nejvyšší plat ve firmě odpovídal maximálně dvanácti násobku toho nejnižšího platu v dané obchodní společnosti. Uvidíme, jestli to nadšení levičáci dotáhnou až do referenda resp. jak pak rozhodne hlas lidu.

Je vážně úsměv a pozdrav o penězích? Není to spíš výchova? Sama nevím. Možná jsem jen tehdy v Praze narazila na špatný oddíl.