Jistý člověk trpěl stavem úzkosti, cítil strach a něco ho tlačilo na hrudi. Obíralo ho to o množství energie, takže se pak cítil jakoby zdřevěněn.
Ve snaze vyřešit svůj problém hledal pomoc téměř všude, ale stále to přetrvávalo. Nakonec mu někdo poradil růženec. Jelikož byl již téměř zoufalý, tuto radu neodmítl.
A tady je můj názor nejen na růženec, ale na celý jeho problém:
Běžně se člověk nebojí a nemá strach. Pokud se ale například podívá na horor, začne se bát, a to proto, že sám podal ruku strachu. Neboť on sám dal k tomu příčinu.
Úzkosti a skrytý strach, které člověk prožívá, musí mít tedy nějakou příčinu. Příčinu, kterou on sám vyvolal a jejímž prostřednictvím podal ruku strachu. Jinak by k němu nemohl přijít.
No a jelikož prožívání úzkosti a strachu je stavem vnitřním, ta příčina musí být vnitřní. Ta příčina musí být skrytá v charakteru vnitřního života, to znamená v jeho myšlení a v jeho citech.
Existuje totiž jistý vesmírný Zákon, a sice Zákon stejnorodosti, na jehož základě může být pouze stejné přitahováno ke stejnému. V okolí naší země existují obrovské myšlenkové energetické centrály strachu, vytvořené lidmi. Pokud s nimi člověk naváže spojení prostřednictvím stejnorodosti svého osobního, vnitřního života, přes toto spojovací vlákno začnou k němu proudit velké energie strachu a úzkosti, vůči nimž může být nejednou doslova bezmocný.
Pomoci může pouze jediné – přerušení spojení! A to změnou kvality a struktury svého vnitřního života, svých citů a myšlenek, které je třeba učinit nestejnorodými vůči myšlenkovým energetickým centrálám strachu a úzkosti.
Co to konkrétně znamená v našem případě? Znamená to přehodnocení a změnu svého způsobu myšlení, kterým jsme dosud museli nějakým způsobem vytvářet stejnorodý most k energiím strachu, odkud k nám strach proudí a ničí nás. Snažme se proto o čistotu, ušlechtilost, čestnost, dobrotu a spravedlnost svého vnitřního života. Nedovolme si zahrávat s žádnými špatnými a negativními myšlenkami a city. Nevšímejme si je a pokud přijdou, vnitřně je nerozvíjejme. Je to totiž všechno jenom škodlivá plevel, která nesmí mít v našem nitru žádné místo. Náš vnitřek má patřit jenom čistotě a ušlechtilosti.
Velkou pomocí se přitom může stát také modlitba. Avšak modlitba pravá! To jest, modlitba citu, která může trvat byť jen zlomek sekundy, ale ve své citové vroucnosti je schopna najít cestu k výšinám a přinést odtud pomoc a posilu.
No a paradoxně, právě bolest, utrpení, strádání a v tomto konkrétním případě opětovné atakování stavy úzkosti se může stát tím nejlepším podnětem a impulsem k pravé modlitbě. Bolest je totiž něco, co se každého člověka hluboce osobně citově dotýká, a tento živý, intenzivní citový impuls třeba využít k prosbě. K vnitřní citové prosbě o pomoc, směrované k výšinám. K tomu Jedinému, od kterého může přijít člověku pomoc ve všech jeho bolestech.
Jak již bylo řečeno, tento vřelý citový impuls může trvat zlomek sekundy a vůbec nemusí být formulován do slov. Jedině čistá citová vřelost totiž může proniknout až k Pánu všech světů. Může tedy k Němu proniknout pouze čistá, silná a vřelá modlitba citu.
Pokud to člověk dokáže, přijde na řadu opět Zákon stejnorodosti, jehož prostřednictvím začne k člověku proudit z energie Dobra, Světla a Lásky síla, které nemůže nic odolat. A už vůbec ne strach a úzkost, protože tato síla je mnohem větší, než všechny energetické centrály strachu a úzkosti, vytvořené lidmi. Tato síla totiž pochází od Stvořitele, od Zdroje všech sil a východiska všeho, co existuje.
Úzkostné stavy, které prožíváme, se nám tak paradoxně mohou stát naší osobní cestou ke Stvořiteli, a to prostřednictvím vroucích citových proseb o pomoc, které budeme k Němu vysílat v hodině nouze. Neboť pamatujme: Když je člověku nejhůř, je mu pomoc Boží nejblíže!
Síla Nejvyššího dokáže zlomit všechny síly a dokáže kolem člověka vybudovat ochrannou zeď Světla, přes kterou už nepronikne nic špatného. Nic špatného, pokud my sami znovu nepodáme ruku zlu svým nesprávným způsobem myšlení.
A pak už člověk jen děkuje. Děkuje za štěstí, radost a mír, které prožívá. A tak, jako se kdysi v bolesti a úzkosti obracel ke svému Pánu prostřednictvím svého živého citu v prosbě o pomoc, tak se nyní k Němu obrací v citu vděčnosti za radost, mír a štěstí. No a stále silnější stejnorodost jeho spojení se Světlem, která se takto stále více buduje a zesiluje, ho pak zvedá vzhůru, k stále většímu štěstí.
A na závěr ještě k modlitbě růžence. Nedoporučuji ji. Vyslyšeni totiž můžeme být pouze prostřednictvím vroucnosti citu a ne prostřednictvím množství slov. Modlitba růžence je množství slov, která vedou k formalismu a k bezmyšlenkovitosti, a ne k citové vroucnosti, která jediná je správná. I kdyby měla trvat, a to opakuji již potřetí, pouze zlomek sekundy. I tak to bude vždy víc, než dlouhé hodiny odříkání modliteb, ve kterých se citové zachvívání vůbec nenachází.
PS. Tato rada, zformulována do výše uvedeného textu, je radou zcela konkrétnímu člověku v jeho specifickém a konkrétním problému. Nelze ji tedy zevšeobecňovat, nicméně je možné si z ní vybrat určité věci, které mají obecnou platnost.
