Šedivé mlhy nad lesem plynou jako duchové vlekouce se řadem, jeřáb ulétá v krajinu jinou - pusto a nevlídno ladem i sadem. (Karel Jaromír Erben – Záhořovo lože.). Veselý článek o smutné depce.
Přesně takhle jsem se totiž dnes ráno probudila. Venku se plouhala šedivá deka, ulice vymetená větrem do asfaltového skla, po slunci ani památky a mně strašila představa, že to takhle bude ještě nejméně dva měsíce.
Chvíli jsem seděla na pelesti a snažila se vzpamatovat a vymyslet, co s tím udělám. Jakoby to nestačilo, začalo sněžit.
„… Jak vlna měkce se snáší níž Jedna a vzdorně zas jiná, a v rozporů sváta je třetí.
Však zítra, když roztaje bledá ta říš, z nich jedna jen nezhasíná a nejčistší krůpěj roztaje ti. …“
(Franz Werfel – Básně - překlad Viktor Fischl)"
– naskočilo mi mimoděk. Tak takhle ne, to se té chandry nezbavím. A začala jsem hledat. První jiskra naděje:
Ivan Martin - Magor - Jirous: Velikonoční pohádka o kohoutech, bouřce a duze:
„Bouřka prala mraky a zpívala:
Šedé je nebe
šedé jak ocel kosy
šedé jsou doutníky na rákosí
šedé jsou včely i vosy
všechno je šedé a dokud budu zde,
jiné to nebude!
Ale něco barevného přece na světě bylo: duha. Dítě slunce a deště, sestra rosy. …“.
Vydala jsem se pátrat – a našla. Hudba, stejně jako obrazy, sochy, koláže a všechno to, čemu se říká „umění“ je nejlepší náplast na všechno. Pro všechny lidi na světě, bez rozdílu barvy pleti, ras, náboženství, jazyků i věku.
A tak koukněte se mnou, jaká může být zima príma:
Hanka Zagorová a geniální hudba a text Pavla Žáka (r. 1975 vzpomínáte?) – „Zima, zima, zima, zima“.
Ovšem nejpopulárnější písnička o zimě je podstatně mladší – může za ní Jarek Nohavica a je to Ladovská zima. Teď čekáte, že ji sem umístím, ale když už jsem začala o té duze, tak já mám radši Osmou barvu duhy. Ladovskou zimu si zkuste najít sami.
Sice už je po Vánocích, ale jednu netradiční koledu pro vás přeci jen mám: Zuzana Navarová „Koleda“. No a když už máme teď k tomu všemu ještě ty dvojnásobné volby, tak nemohu vynechat ještě „Koledu“ bratří Erbenů.
Už tohle mě naladilo, ale dobrou náladu mi definitivně vrátil Jablkoň a jejich „Hovada boží“. Jako stvořené pro leden.
Z toho všeho plyne moje rada: - nenechte se deprimovat mrazivou vážností – vnější ani vlastní a až přijdou zas nějaké problémy, pusťte si nějakou podobnou optimistickou pecku. Kdyby přesto nepomohla, tak si zkuste říkat s Radůzou: „Jednou to pomine“ (Možná). A pro nejtěžší chvíle: „Krteček je věčný.“.
