Velký Sibelius o Velkém pátku…

Jeho koncert nikoho nemůže nechat klidným. Nutí k zamyšlení hlavně nad sebou a svým konáním. Hudebně uchvacuje a Gidon Kremer, slavný lotyšský houslový virtuóz, je zde neopakovatelný.

Jean Sibelius byl Fin, ale nejsou to jen živly dalekého Severu, které uměl rozbouřit. Jsou to živly uvnitř nás. Mluvím o jeho jediném koncertu pro housle a orchestr. Pokusme se společně, projít si skladbu a vážně se zamyslet. Mnozí se o Velký pátek modlí k Bohu. Nesoudím ke kterému. Pro mě je tahle skladba zpovědnicí, kde dobrovolně a z upřímného vlastního rozhodnutí zpytuji své svědomí…

Jean Sibelius – Koncert D-moll pro housle a orchestr, op. 47, sólo na housle Gidon Kremer, Phylharmonia Orchestra řídí Riccardo Muti.

První část skladby

Životem jdeme, stále dopředu, plni vzpomínek, reminiscencí a tak, jak jen umíme. Každý z nás je individualita. Neopakovatelný jedinec. Člověk.

Není to cesta bez nesnází. Rádi vzpomínáme na to krásné, ale Člověk si musí dávat pořád pozor. Občas narazí na překážky, které ho prostě srazí na kolena. To se ale stále musí překonávat a pokračovat. Protože náš život je cesta. Obklopuje nás nepřátelská krajina plná nástrah, bičují bouře a mezi tím probleskává slunko chvil, které dávají čas a sílu nabrat odvahu. pokračovat dál. Zde zcela jasně lze rozpoznat na pozadí hlavního motivu těžké, pravidelné, kroky, kterými je nám dáno, jít stále vpřed.

Celý koncert je souboj s živly, chcete-li je nazvat Přírodou, Bohem, Osudem, tím, kdo bude na konci našeho žití soudit naše skutky. Zastupuje ho v celé skladbě orchestr. Housle – to jsme my. S našimi drahocennými vzpomínkami, které opatrujeme. Křehkými, jako flažolety. Občas problesknou mezi poryvy vichru, ve kterém kráčíme stále dál.  Je to boj, lidé prohrávají, ale nikdy ne zcela.

V polovině první věty nás orchestrální, osudová část staví tváří v tvář našemu svědomí. Vzpouzíme se, nechceme si přiznat, co jsme si… I jiným. Občas zní housle vzpurně a ostře jako skalpel, který nemilosrdně projíždí tkání. Bolí to, ale pomáhá. Odstraňuje pozvolna naše výmluvy, lži, kterými klameme sami sebe a čistí rány, které si táhneme na hřbetě.

Verdikt je nemilosrdný – nezasloužíme si nic než pokání v hluboké hladomorně zapomnění. Ať argumentujeme sebelíp, neoklameme nikoho. Je to přece Poslední soud, a soudce o nás ví všechno. Bez pekelníků a příšer, ale ty tu zastupuje nekonečné osamění a zatracení. „Mene, mene tekel ufarsin.“. Výrok nelze změnit. Přes veškerý dialog, kdy se pokoušíme použít úplně všechno. Aspoň na konci první věty to vypadá, že Boží soud rozhodl. Tečka.

Druhá věta koncertu

Jsme v cele, už nás nikdo neposlouchá, nevidí. Vypadá to, že tady ono zatracení počíná a zatím se jen vzpamatováváme. Velice pomalu, rozpačitě a trochu bezradně. Ještě plně nechápeme, co pojem „zatracení“ znamená. Vzpomínky se mísí a jen postupně se vynořují představy, co dál. Děsná budoucnost. To hezké, na co tak rádi z minulosti vzpomínáme, ještě je tu s námi, ale tak daleko. Rodina, chvíle štěstí, milovaný domov, krajina, zem. To všechno pomalu vystupuje v hořkých vzpomínkách. Tolika věcí litujeme že jsme je udělali a možná ještě víc, co jsme neudělali…

Kolem dokola kamenné zdi a vysoko, vysoko nad hlavou – už skoro není vidět – probleskuje denní světlo. Všechno tu na nás padá a chtělo by se všechno vzdát, ale ještě ne. Ještě sakra ne! Dokud to půjde, osudem člověka je bojovat s živly zvenčí, i s vlastními. Až do úpadu, i v beznadějných situacích. Naléhavost houslí, které gradují svůj základní motiv je toho důkazem. A tady někde, v hlubinách Země, bez budoucnosti, pomaličku sbírá síly Člověk. Po troškách, nikdo se nedívá, ale ta zdrcená troska se najednou začíná zvedat ze země. Pozvolna začíná opět toužit, dýchat a chystat se - pokračovat v cestě.

Třetí věta

To je cval. Je to let, který prostupuje celým závěrem. Nevíme, kdo nasadil tempo, ale Člověk se ho drží zuby nehty. A čím déle a více se řítí, tím jakoby nabíral víc a víc síly. Okolo se srocují živly, okolnosti, které umějí zabít tak snadno. Ale vězeň už je mimo žalář, svět je opojný a čím větší momentální ústrky, tím radostněji a rychleji spěchá do budoucnosti. Finále je úchvatné. Příroda rozehrává své fortissimo a přece nedokáže Člověka umlčet. Už ne. A v tom je jeho velikost. Až do konce se hádá, až do konce hájí svou duši, která prošla celým tím očistcem. Teprve teď je to to pravé. Má konečně za co se bít, polemizovat a posunovat vše cvalem. Dál a dál. Později se tomu bude říkat pokrok. Až tady, po tom všem je to boj, ve kterém nakonec Člověk vítězí. Živly ve finále to svým posledním vzepětím houslím potvrdí.

Je Velký pátek. Kdy jindy bychom měli zpytovat své konání…

Poznámka – detailní informace pro zájemce:

Jean Sibelius, Gidon Kremer, Riccardo Muti. Dovozuji, že Phylharmonia orchestra je Londýnský filharmonický orchestr. „Mene, mene tekel ufarsin.“ - volně přeloženo: sčetl jsem, sčetl,  zvážil a shledán lehkým, rozděluji. Jde o ohnivý nápis Hospodina na stěně paláce babylonského krále Balsazara v předvečer dobytí jeho říše Peršany.

Informace získány z veřejných zdrojů na internetu (viz URL adresy v odkazech).