Co jen to je na těch 60. tak přitažlivého? Po tolika letech a pro tolik generací? U sebe bych to chápala, nemohla jsem se dočkat, až vypadnu z baráku - a byl to fofr. Láska, hippies, květinové děti – ještě teď to působí.
Bylo mi necelých třináct, když jsem dostala k Vánocům knížku Toulky s Charleym. Autor víc než seriózní – John Steinbeck. Dost dlouho mi trvalo, než jsem se do ní dala. Brala jsem totiž Steinbecka prizmatem jeho Hroznů hněvu, ty tehdy na mě byly příliš. Pak přišel film Na východ od ráje s nezapomenutelným James Deanem. Tady u nás zrovna propuklo „Pražské jaro“ a konečně se mohly podobné věci pustit veřejně. Někdy tehdy jsem „Toulky“ otevřela - a naprosto jsem jim propadla. Trvá to dodnes. Objevila jsem brzo Steinbeckovy další pohodové věci, jako např. Na Plechárně, Toulavý autobus, Pláň Tortilla… Jak šel čas, přišla jsem na chuť i Hroznům hněvu. Pak přišly jiné a jiné, starosti i čtivo. A nějak se mi Toulky zatoulaly.
Až před týdnem se překvapivě vynořily, zapadlé za řádkou knih v knihovně. Odrbané rohy, odchlíplá slída z paperbacku, ale „modrý pudl Charley“ stále trůní na obálce, a stále si zachovává svou francouzskou důstojnost. I když na svého pána vyslovuje své slavné „ftt“ křivými zuby, fešácky schovanými za zplihlé fousy.
Přečetla jsem to zase jako poprvé, na jeden zápřah. A napadlo mně podívat se do Wikipedie, co se s autorem stalo pak. Úplně jsem strnula – umřel pouhé tři roky po téhle slavné cestě Amerikou na srdeční selhání. Bylo mu jen 66 let… Celý další večer jsem uvažovala, proč se v tom příběhu cítím tak dobře.
Je to taková směs pocitů. Jistě - vzpomínky na mládí vévodí. Kouzlo onoho „poprvé“. První cigareta, první kocovina, první rande, první trsání s první láskou. Ale je v tom ještě víc. My tady u nás nemáme moře. Rytmus hudby 60. let, to je pravidelný příboj Pacifiku. Vlny hladí chodidla v hudebně pravidelném rytmu.
K tomu bezstarostné jízdy na nekonečných kalifornských plážích. Sny o jízdě v kabrioletech a silných motorkách, které vždycky uskutečňoval někdo jiný. Ještě dnes mi to připadá tolik, tolik úchvatné. Asi víc, než to prožívali tehdy oni. Musím se pousmát, co by to udělalo s mými ploténkami teď, ale vybavilo se mi náhle z Léta s kovbojem ono pravdivé:
„Jen je nechte, aspoň chvíli poletí…“.
A tak pojďme se proletět na křídlech tehdejších kapel, které kalifornský Pacifik tolik připomínají. Můžeme chvíli snít o domečku na kolečkách a kouzelné cestě – třeba po Čechách. Koneckonců, co vlastně děláme se vším tím časem, který pro nás šetří počítače a dnešní moderní doba? To by se asi zeptal John Steinbeck, se svým typickým zábleskem pobavení v očích.
Beech Boys – Surfin USA
The Everly Brothers – Bye Bye Love
Scott McKenzie – San Francisco
Roy Orbison – California Blue
Otis Redding – Sittin´on the dock of the bay
Bob Dylan – Mr. Tambourine Man
Ben E. King – Stand by me
Tom Petty – Into the great wide open - a ještě jednu - Learning to fly
Asi se všichni učíme létat – až do smrti. Dokud to jde. ¨¨
Obrázky v článku lze rozkliknout. Informace získány z veřejných zdrojů na internetu (viz URL adresy v odkazech).
