JIN může někdy znamenat třeba „jinak“…

Měla jsem pozoruhodný den. Začal mizerně, postupně se začalo projasňovat a nakonec jsem se dočkala překvapení. Košatěl jak říční delta. 

Ale vezmu to popořádku. Ráno civělo šedivě do oken. Venku bylo, že by psa nevyhnal, ovšem našemu Babánkovi se prostě chtělo, a tak jsem s ním obešla jeho stálý okruh. Po obvyklých dvaceti minutách jsem nabyla dojmu, že jsem víc urousaná, než on. 

Ještě jsem neuschla a vystřídali se tu dva kurýři a paní poštovní. Přinesli, mimo jiné, manželovi novou SIM kartu a já strávila celé dopoledne konfigurací jeho telefonu.  

Pak jsem si nakopla palec, připálila prejt a šťastně vypakovala svého Zdeňka na týdenní nákupy. To už jsem nutně potřebovala vzpruhu. A tak, hned jak odfrčel, zřítila jsem se do fotelu, nasadila sluchátka a nohy vyložila na polštář. Konečně připravená relaxovat..

Nazvali to „JIN“... Co je to asi za hudební kreaci, takový divný název. V noci mi totiž došlo nové číslo časopisu Harmonie a tam mě upoutal. Teď už ani nevím, co jsem čekala od popisu: „… skladba JIN – nostalgie a naděje pro vibrafon a orchestr ve třech skupinách…“. Určitě ne to, co jsem si pustila.

Žádný orient, žádný Konfucius - a přece tam od něho trochu je. Zavřete oči a vnímejte. Třináct minut stačilo navodit dojem dokonalé křehkosti hudby:

Ondřej Štochl – „JIN – nostalgie a naděje pro vibrafon a komorní orchestr“.

Podivuhodné je tu všechno. Kombinace nástrojů, vyvážený sound, hloubka prožitku. Téměř okamžitě jsem se dostala do meditace. Nahodile rozhozené tóny podněcují člověka, aby všechno nechal prostě plynout, nemyslel vůbec na nic. Obrazy se pomalu vynořují jako Debussyho „Potopená katedrála“. Ale ještě jinak a lépe.

Táhly mi hlavou zázraky z hutního skla našich sklářů, ptáci, co rozechvějí struny jak o ně občas drápkem zatnou. Vynikající nápad je notový záznam, a tak jsem si všimla, jak od strany 18 skladba košatí, posléze mohutní a nakonec se vrací do klidných vod smíření. Vlastně to opravdu je JIN, pasivní síla, ženskost, tmavé místo... Současně však vím, že jsem vnímala „jinak“. Sledovala vlastní myšlenky nezúčastněně – jako za sklem. Dokonce i délka kompozice je akorát.

Škoda, že to skončilo... Chvilku jsem si ještě poseděla a pak se neochotně vrátila do domácí reality. Je to krása, moci takto uniknout aspoň na chvíli. Nezapomeňte si vzít s sebou kvalitní sluchátka – optimální síla zvuku je 38%.

Obrázky v článku lze rozkliknout. Informace získány z veřejných zdrojů na internetu (viz URL adresy v odkazech).