Ti dva se mohli potkat tak nanejvýš v mateřské školičce. Napadlo mě to nedávno, když jsem si pročítala po letech prorockou báseň Jaroslava Seiferta Píseň velryb (sbírka Deštník z Piccadilly):
„Záhy jsem potichu zanevřel i na Paříž. Se zběsilostí velkých měst Ameriky ztrácela rok co rok na své koketní starobylosti a je jiná.
Nad mořem však utkvěl čas jako hvězda. Vlny bijí věčně do svých skal, a kdyby ještě dnes slunily se pod nimi Knüpferovy najády, ani za dlouhých sto let nepoznaly by vrásky.
Pan Roger Payne a jeho žena Katy porozuměli řeči velryb a u Havajských ostrovů a u Bermud natočili zpěv plejtváků, kterým říkají námořníci keporáci.
Velryby už málem vymírají. Mohla by to být spíš píseň pohřební. Ale není! V těch šerých hlubinách moře zní slavnostně.
Snad bychom měli povstat, smeknout klobouky a stát pozorně a zpříma jako majáky.
Možná, že je to hymna moře! Zní zřídkakdy, ale zato od počátku světů.“
Báseň skončila, myšlenky se honí dál. Přemýšlím o tom, co dělá velikány velkými. Asi nejvíc to, že nehledí jen do doby svého žití, ale jejich vize překlene celé epochy. Pak se jen udiveně otáčíme a říkáme si: „Je to možné že oni věděli co přijde už tenkrát?“.
Evropa momentálně žije migrací, zaplavuje nás názory, odsudky, obavami. Ale vzpomeňme si – i my máme rodáky, kteří proslavili na věky jméno naší země v cizině. Za všechny – Antonín Dvořák. Také člověk, jehož vize překračuje staletí. Ve svých skladbách využil jako jeden z prvních synkopy, inspiraci technickými vynálezy, černošskými gospely, jeho hudba rozdává pochopení a hojí rány osudu. Ale nejvíc se dotýká srdcí utečenců svou tesklivou Novosvětskou. Také operou Jakobín. Inspiroval další hudební velikány, od Gershwina až po Arvo Pärta. Je to hudba, které porozumí každý, kdo někdy musel opustit svůj domov. Okouzluje lidi na celém světě, bez ohledu na rozdílné náboženství, kulturu, majetkové poměry, duchovní bohatství. Ještě dnes nás udivuje, jakou úctu mu celá léta projevují v tak společensky odlišných zemích, jako je Japonsko, Čína, Amerika.
Měli bychom všichni usilovat o to, aby náš život a to, co po sobě zanecháme, přesahovalo naši dobu do budoucna. Vybrala jsem několik ukázek z díla Antonína Dvořáka, pro dokreslení rozmanitosti jeho tvorby. Jde vesměs o drobná díla, miniatury, která se hrají jen občas. Začneme ale Jakobínem, jeho příběh se opakuje v každém stěhování národů.
Jakobín – My cizinou jsme bloudili – 2. jednání, dvojzpěv Julie a Bohuše, soprán Stanislava Součková a baryton její bratr Jaroslav Souček. Nahrávka byla pořízena r. 1985 kdy mu bylo 50 let, madam Součkové v té době bylo dokonce již 62 let – neuvěřitelný hlas. Dirigent Bohumír Liška, bohužel není jasné, jaké těleso zde řídí. V r. 1985 byl ještě dirigentem orchestru ND, ale v Č. Budějovicích k 75. výročí mohl hostovat.
Miniatury – op. 75a, housle Josef Suk, klavír Rudolf Firkušný, živě z Tokia (1992).
Mazurek – E-moll, op. 49, housle David Oistrach, klavír Frída Bauer (Moskva 1972). Věnujte pozornost vedle dech beroucího houslisty, také ukrajinské pianistce. Bez ní by byl prožitek poloviční.
Maličkosti – pro smyčcové trio a harmonium – 1.část – Allegretto scherzando, op. 47, The Vienna Philharmonia Quintet, housle Wolfgang Poduschka a Alfred Staar, violoncello Wolfgang Herzer, harmonium – Peter Planyavsky (1975). Velmi neobvyklá kombinace nástrojů. Moc krásně zní.
Biblické písně – „Při řekách babylonských“ – op. 99 – bas Eduard Haken, nahrávka v kostele sv. Jakuba na Zbraslavi. Každý mimo domov vzpomínáme na „svůj Sion“.
Informace získány z archivu autorky a veřejných zdrojů na internetu (viz URL adresy v odkazech).
