Všichni jsme se smutkem před rokem zkoušeli strávit informaci, že Wabi už není. Je to, jakoby se odlomil velký kus trampské legendy, nenávratně zmizel – a my už ho nikdy nenajdeme.
Byl ročník 1947 a teď v lednu by se dožil 72 let. Jmenoval se vlastně Stanislav Jan. Wabi si začal říkat na znamení obdivu k meziválečné písničkářské legendě Wabi Ryvolovi. Jeho cesta na výsluní české písničkářské scény byla zajímavá, zde si můžete přečíst podrobnosti.
Ročník 47– je píseň, kterou nostalgicky vzpomíná na romantiku té doby. A není to jen o začátcích. Poezie tuláka na cestách je ve většině jeho tvorby. Pár písní bych ráda připomněla.
Tak např. Dívce v mercedesu – „ … vždyť svět byl jenom náš…když hledali jsme spolu vrátka, jimiž pátky jdou do nedělí.“. Okouzluje mládím chtivým mít všechno a hned, a nostalgií po vůni letní louky u patníků při cestě.
Rosa na kolejích– pilíř jeho tvorby ze stejnojmenného alba z r. 1984 – doslova zlidověla. Zpívám si jí nahlas pokaždé, když ji slyším. A dodnes se mi neobehrála.
Outsider walz – jak se v té písni všichni nacházíme, sotva přehoupneme padesátku.
Hudsonský šífy – známe je všichni jako evergreen zpívaný desítky let u táboráků, jen tak s kytarou. Tahle nahrávka je z poslední doby z alba Wabi a Ďáblovo stádo. Zde je více transkripcí starých písniček z trochu jiného pohledu, mnohem realističtějšího. Až koncem téhle písně jsem si naplno uvědomila, jak slyším stále víc a zrychleně dunění hřídele (na Kladně uměli vykovat až devětkrát zalomenou), která poháněla podobné lodě, jaké kdysi dávno pomáhaly dobývat „Wild West“.
Nevadí – příběh tak otřepaný, častý a smutný nadějemi. Právě proto.
Brzo tu budou Vánoce a Papírové řetězy jsou stále aktuální. Bohužel. Řešíme je různě. Dokonce se snaží i stát a pořádá různé akce typu Ježíškova vnoučata. Jediné, o co oni stojí je NÁŠ ČAS.
Skladba, dalo by se říct ekologická – taky bohužel trvá dál – Stromy.
Následující píseň dýchá dálkami, dobrodružnou plavbou do nehostinných severních moří, driftováním k severnímu pólu na lodi jménem Fram. Polárník Nansen by mohl vyprávět. Tady jsem zvolila nahrávku se skvělým kytarovým doprovodem Miloše Dvořáčka. Nevím, kdo z obou je lepší.
Teď jeden neodolatelný „ostravski bonbónek“ – Franta má péra - kdo zná originál inspirovaný básní José Mártího (Quantanamera), vychutná si to dvojnásob.
Také má jednu krásnou o Botách – občas je třeba "vykročit do nový éry a …dobývat svět.“. Jeho práce s češtinou a verše tak samozřejmě plynoucí, je radost poslouchat. Třeba v Pořekadlech.
Poslouchejte, jak také může znít Víkend.
Pranice, to je sonda do emocí. Jako sochy v Kuksu – Ctnosti versus Neřesti.
Tenhle americký tradicionál jsme byli zvyklí poslouchat s Karlem Zichem. Už s ním to byla krása. S Radůzou a Wabim mi běhá mráz po zádech. – Laredo.
Čím víc stárnul, tím byl lepší. V písni Já jim jen závidím to člověk vidí před očima. Hlavně na konci kariéry se nebál zkoušet jiné styly, kapely i hosty. Tak odvážně, jak se často neodhodlají ani mnohem mladší. Až hororově zní Ryvolova píseň Mrtvej vlak v podání Wabiho s Ďáblovým stádem v úplně extrovním aranžmá. Riskoval dost, ale on si to mohl dovolit.
Nakonec ze svého prvního alba poslyšte mou nejoblíbenější - Píseň, co mě učil listopad. Skoro jako by věděl nějakým záhadným způsobem dávno předem, jak osudový pro něj bude právě listopad.
Pod nahrávkou napsal kdosi rozhořčeně: „Neboj, zůstáváš s námi dál. Sakra, nevidím na písmena. Proč hergot takovito Lidi nezůstávají do sta??“. – Hallelujah.
Obrázky v článku lze kliknutím zvětšit – informace, pokud není pod snímkem uvedeno jinak, získány z volně přístupných, veřejných zdrojů (CC0 Creative commons) na internetu (viz URL adresy v odkazech).
