Když jsem si před mnoha lety všimla toho zarostlína poprvé, připadal mi celý stejně drsný, jako jeho hlas. Přeslechnout se však nedal. Ani jeho kapela – tehdy si říkali Poutníci.
Kapely se mění, ale on zůstává. Jako skála. Jen přibývá písniček, básní a překladů. Ano, mluvím o Robertu Křesťanovi, co začínal jako člen Traperů, pak postavil Poutníky, dnes koncertuje s Druhou Trávou. Jeho životní anabázi lze vysledovat zde. Je to muž více profesí a ve všech profesionál. V prvé řadě muzikant, jeho zamilovaným nástrojem je bendžo, písničky skládá hudebně, píše texty a jako hobby překládá z angličtiny zajímavé autory. S jeho tvorbou bych měla začít pěkně popořádku. Jen jestli to dokážu. Ty nejhezčí skladby mi bloudí v hlavě úplně mimo pořadí.
Asi byste mně vyhnali, kdybych nezařadila jednu z nejslavnějších – Panenka. S Poutníky ho proslavila naráz po celé naší zemi. Tehdy to bylo něco úplně nového. A stejně jedinečná mi připadá stále. Že už je to let…
Brzo poté následovalo stejně slavné Podobenství o náramcích. Tehdy jsem dost dlouho hledala, co jsou to „švartnový náramky jak smůla černý“.
Pojďme se napít – tady už profiluje vlastní styl. Začal s ním v dávné minulosti ještě s Poutníky, a je mu věrný dodnes.
V písni Jezdci jsou nejen skvělá kytarová sóla, velmi technicky náročná, ale zkraje tvoří téměř Bachovskou fugu. Ladí to všechno dokonale.
Ze stejného období je také Napsal jsem jméno svý na zdi. Saxofonové sólo, naprosto dokonalé, jsem v téhle písni objevila poprvé. Robert ho pak ještě několikrát zařadil. Všechny ty písně, megahity ve své době, mají zcela nadčasový soulad hudby a textu. Ten rozvíjí stále dál a dál – a dál…
Na španělských schodech – úžasný text a typicky křesťanovské aranžmá.
Pokračuje a dál rozvíjí svůj ponor do sebe: Ještě není tma a Marcipán z Toleda. První hit z pera Boba Dylana nazpíval svého času také moc krásně jako duet s Pavlem Bobkem.
Wayfaring Stranger – (Brno 2004 skupina Druhá Tráva) - tahle píseň je převzata z amerického originálu, zpívaná spoustou našich i zahraničních interpretů. Skvělé provedení bylo také v aranžmá Spirituál kvintetu, jedno z nejlepších. Začínal s ní v r. 1989 ještě s Poutníky. Přesto mám tuto verzi asi nejraději. Je trochu syrovější, Charlie McCoy a sóla na harmoniku i kytaru prostě sedí.
Moje srdeční záležitostí je a asi už napořád zůstane slavná Telegraph road v aranžmá Poutníků a Roberta Křesťana. Nevím, zda nejsou lepší, ale přinejmenším stejně dobří, jako originální Dire Straits. Zde můžete srovnat – a snad si i zazpívat, třeba s oběma.
Teď jsem si jí pustila s Druhou Trávou, působí zde úplně kosmicky – a zase jinak. Je to šílené, dát ji sem potřetí, ale ona je tak jiná, že prostě musím. Berte to tedy jako úlitbu fajnšmekrům, které baví sledovat vývoj hudebníka Roberta Křesťana za celá ta léta na jediné písni.
Všechno hezké jednou končí – Čeká nás poslední ráno je toho důkazem. A také Až si jednou sundám boty. Tak hodně krásných melodií v duši a inspiraci v textech, aby to ještě dlouho neskončilo Roberte. A s těmi botami rozhodně ještě počkejte.
Obrázky v článku lze kliknutím zvětšit - informace získány z volně přístupných, veřejných zdrojů (CC0 Creative commons) na internetu (viz URL adresy v odkazech).
