Tenhle vemlouvavý lyrik mě zarazil v chůzi už někdy na konci 60. let písní Nářek převozníka. Úžasně tvárný hlas, střídmý styl, neobvyklé aranžmá. Žádný vyložený hezoun, sympaťák na první pohled.
Tehdy začínal s různými muzikanty, asi nejvíc ještě se skupinou Juventus a ta písnička se stala hitem. V té době jich měl povícero, ovšem strmě stoupající kariéru přerval 21. srpen a bratrské armády u nás. Potíže nastaly mnoha našim umělcům. V prvních chvílích si totiž nikdo nebral moc servítky a pak v normalizaci se to všechno sečetlo. To už šlo o existenci. Karel se musel kát a dost lidí to rádo připomíná ještě dnes. A nejen jemu.
Já však budu jeho obraz mít stále spojený s onou opojnou dobou, kdy se najednou vyrojilo spousta nových a zajímavých hudebních žánrů, probublával rokenrol, konečně se začaly pouštět i zahraniční kapely a nejen potají, na Laxíku. Táhlo nám na patnáct a těšili jsme se všichni, že už budeme konečně dospělí.
Karel byl hlasově disponovaný jako málokdo. Sametově zněl ve všech polohách a při poslechu vzbuzoval dojem, že mu žádná výška, ani hloubka nedělají potíže. Připomeňme si zde pár faktů o něm, ale hlavně jeho nejkrásnější písně:
Nářek převozníka – z alba Píseň o mé zemi (1967) autoři Michal Prostějovský, Jiří Lahoda. Moc pěkná je prostřední část ve změněném rytmu. Má švih a dobře kontrastuje s lyrickým zbytkem písně.
Krátce nato překvapilo Procitnutí (1968) – trochu katastrofická stylově. Tehdy fakt bomba.
Píseň 18 minut – z alba Big Beat Line 1965 – 1968 – velice expresivně připomíná, co všechno se mohlo stát po 21. srpnu tak snadno. Byl to jeden z jeho nejlepších protestsongů a draze za něj posléze platil. Stejně tak, jako za vítěznou Píseň o mé zemi, se kterou vyhrál zlatou Bratislavskou lýru v r. 1969. Tady je nejvíc emotivní text, hudba mi dnes připadá poněkud pompézní, ale tehdy to kopírovalo dramatickou dobu.
Ve dvojzpěvu I blázen snad touží se s Marií Rottrovou sešly dva velice ladící hlasy nad textem, který mi trošku připomíná stejně pěkný duet Marie s Pavlem Bobkem S tím bláznem si nic nezačínej. Když ty dva porovnávám, vždycky si říkám, že hezčí je přesně ten, co právě poslouchám. Podobně v souladu byl i v písni Všímej si víc společně s Věrou Špinarovou. V téhle písni je dobře znát, jak bravurně a snadno zvládají oba všechny polohy, dech i frázování.
S kobercem přes rameno dokázal vystřihnout s Helenou Vondráčkovou duet Je krásné lásku dát tak, že si říkám, jak se mohl s tím tépichem přes rameno dostat tak snadno hlasově tak vysoko. Mistr Gott by mohl závidět. Vím, že přijdu do nebe dýchá pohodou s Naďou Urbánkovou a taky si ji ráda zpívám s nimi. Pěkně nahlas.
Nemohu vynechat svou nejoblíbenější – Zrcadlo – s tím úžasným klipem na Petříně v Bludišti. Dejte se do toho, nastavte sluchátka na 40% a zkuste to s ním nahlas – přeci - "sním doma o tváři, co dívkám zazáří a nechci zrcadlo, tak mě to po - no popadlo!“. A to je ono. Nechat, aby nás to občas „popadlo“. V podobném duchu je také polozapomenutá Stůj občane! (1968), skvělý rytmus, vtipné téma a dobré vokály.
Úplný unikát je jeho skvěle anglicky akcentovaná Tvarůžky na růžku. Svůj mimořádně citlivý sluch na americké tradicionály potvrdil v této nahrávce: Green, green grass of home. Všimněte si nepatrných zakončení konce veršů trošku do výšky, občas i uprostřed slabounkého přeskočení hlasu – tohle uměl s hlasem Johnny Horton a mimo něj jen velmi málo slavných zpěváků. Kdyby se narodil v Kalifornii, zpívala by jeho písně s ním celá planeta. Je to unikátní nahrávka, technicky dobře nasnímaná na večeru u Ivana Mládka. Trojzpěv Trh ve Scarborough s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou to jen potvrzuje. A abyste si nemysleli, že někoho protěžoval, tak Ave Maria rusky mu šlo také skvěle. Kdo nezná velký hit mateřinek: „Odin, dva, tri, četyre, pjať, išel zajčik paguljať.“ – ať si to vygůgluje. O to víc si tuhle parodii užije.
Ve stejnojmenném albu Popelky zazněla tahle skladba v r. 1973 a myslím že zde zpívá nejen pro dospělé, ale hlavně dětem. Nebyla jediná, ještě větší hit byl – Víc než přítel, kterou si zazpíval spolu s malým Filipem Brabcem, synem tragicky zahynulého Jiřího Brabce. Jde o českou transkripci originálu Don´t cry Joni v podání Conway Twittyho a jeho šestnáctileté dcery Joni. Můžete porovnat obě verze, mě osobně je ta česká bližší.
Byl by to mnohem delší seznam písní, účinkování v muzikálech, v různých kabaretních i jiných televizních pořadech. Mám Karla dodnes nejraději v jeho „obyčejných písní“, neokázalých a vždycky o to působivějších. Rozloučit bych se chtěla poměrně málo známou Já vím, co mi chceš říct. Je přesně z toho ranku. Trochu připomíná pomíjivost všeho, co nám v tuto chvíli připadá tak strašně důležité. A to je život sám. Ty už to všechno víš Karle - i za nás.
Obrázky v článku lze kliknutím zvětšit – informace, pokud není pod snímkem uvedeno jinak, získány z volně přístupných, veřejných zdrojů (CC0 Creative commons) na internetu (viz URL adresy v odkazech).
