Kaleidoskop, krasohled s jakým jsme si hrávali jako malí špunti. Krásné barevné střípky, které se přesýpají tu do legračních kompozic, tu do bělostné poezie, občas i do děsivě temných barev. Krasohled, tak působí jeho dílo.
Poprvé jsem ho slyšela někdy kolem roku 1980. Kamarád nám přinesl kotouč do magnetofonu starého jak Metuzalém, předchůdce všeho toho digi, co dnes běžně užíváme. Dokonce existoval i před kazetami, které jsme převíjeli tužkou. Atmosféra na té nahrávce byla neopakovatelná. A od té doby jsme Jarkovi u nás v rodině propadli. Nahrávky jsme napřed sháněli všelijak od přátel, z koncertů, později už nešel umlčet. Pak ho konečně začali nahrávat a hlavně pouštět do éteru
Pokouším se seskupit ty písně, které mě nejvíc zasáhly podle nějakého charakteristického vzoru, ale nevím nevím… Možná bude lepší jen zavzpomínat bez dalších řečí.
JEDNY Z PRVNÍCH:
Bláznivá Markéta a Svátky slunovratu. Jednou jsem byla v Těšíně a znělo mi to v uších neustále. ...Panelové internáty.
Pravda a lež - a to máme na vlajce „Pravda vítězí!“... Politici si nikdy nenechají ujít příležitost ukazovat se voličům vedle šlechetné Pravdy, že?
Přes tuhle píseň, jsem se dostala díky Jarkovým překladům, k tvorbě Vladimíra Vysockého a Bulata Okudžavy - Setkání s A. S. Puškinem.
A ve stejné době dokázal napsat takovou perlu, jako byla Blues o malých bytech - přesně tak to znělo (i s těmi šumy) z prastarých pásek.
Pomalu se dostáváme ke „stále těžšímu a těžšímu“ kalibru.
VOJÁCKÉ:
Nejen vzpomínky mužů na to, jaké to bylo na vojně. Ale hlavně nesmyslnost vedení válek - v každé době!
Když mě brali za vojáka,
Přelezl jsem plot, Zítra ráno v pět, Krajina po bitvě a dokonce téměř současné Sarajevo.
Abyste si nemysleli, že se ráda patlám v tragédiích, tak teď třeba z jiného soudku.
POETICKÉ:
Vane z nich nejen poezie, ale hodně často i ponor do hlubin sebe, křehkost jiných kultur, všednost jednoho "Faunova velmi pozdního odpoledne":
Podzemní prameny
Ještě mi scházíš
Píseň psaná na vodu
Mrtvá včela
TROCHA HUMORU A SATIRY:
Jarkova schopnost improvizace je bezbřehá. Vyhrabala jsem jednu nahrávku, která to potvrzuje beze zbytku:
Hotely - z koncertu v r. 2008 pěkná, okamžitá improvizace – a přesto i kvalitativně vtipná, žádné „…na Lipně, na Lipně má lásko polib mě“.
Současná dilemata zvažuje podobně – v písničce Ano nebo ne.
Tuhle koláž nelze zakončit jinak, než Básnířkou a písničkou Ragby - to za všechny ty „sportovní“, kterým jsme se všichni kdysi smáli jak posedlí.
Dnešek bych uzavřela písní Dežo. Řeklo by se rasismus naruby. Z pohledu černých by se to klidně dalo zazpívat i opačně. Vždycky jde hlavně o strach. A tak se pomaličku dostáváme k těm „mimořádným“, které nelze zašuplíkovat. Ale to raději až ve třetím (posledním) pokračování.
Teď na rozloučenou jedna z jeho prvních nesmrtelných - Dokud se zpívá, která se ovšem většinou hraje nakonec.
Tak zatím…(Pokračování příště ...)
Obrázky v článku lze kliknutím zvětšit – informace, pokud není pod snímkem uvedeno jinak, získány z volně přístupných, veřejných zdrojů (CC0 Creative Commons) na internetu (viz URL adresy v odkazech).
