Příručka k sexuální výchově ve školách není ani mým šálkem kávy

A to přesto, že s jejími nejhlasitějšími oponenty ve většině jiných věcí nesouhlasím. Doposud se však nikdo příliš nezamyslel, kde se vlastně vzala potřeba státu k předložení této příručky, kde je motivace státní moci do něčeho takového zasahovat.

S kritiky této příručky se shodnu na tom nejzásadnějším. Totiž v tom, že poučení v tak intimních oblastech by mělo zůstat na rodině. Škola jistě má dost možností, jak základní aspekty intimního života přiblížit v biologii. Tím by její role měla dle mého začínat a také končit.

Nastává pak logicky otázka, kde se bere vůle státu a jeho úředníků pomocí učitelů vzdělávat v této oblasti děti do nejmenších detailů. Je to potřeba moci formovat již z počátku malého tvorečka dle předem dané osnovy? Je to potřeba státu indoktrinovat děti od útlého mládí sexistickými pohledy v zájmu kohosi nikdy nejmenovaného, který snad má zájem na rozkladu zbytku morálních hodnot lidského rodu?

Nemyslím si to. Dle mého soudu vše vychází z nefunkčnosti současné rodiny mimo jiné i v této oblasti. Rodina jako institut prožívá dlouhodobou krizi a neplní hned několik svých funkcí. Jediným cílem většiny lidského konání se stává zisk, peníze a pochybný a přechodný úspěch. Děti vyrůstají v době, kdy se jim rodiče nevěnují, nic jim nevysvětlují a nechávají je napospas všemu divokému, co si lze vůbec představit.

V tomto konkrétním případě je naprosto jasně vidět, jak tzv. trh bez přívlastků degraduje a rozmělňuje staletí fungující vztahy. Aby rodič dosál svého, tedy prostředky, které třeba ani vlastně potřebuje, je ochoten, a to je na pováženou, ošidit o minuty, hodiny a dny péči o svou ratolest. A to  navíc zcela dobrovolně...

Lidstvo je zhýčkané. Zvykli jsme si, že můžeme jít kdykoliv cokoliv nakoupit. Klidně v neděli o půlnoci. Logicky lidé, kteří mají toto uspokojení našich potřeb v popisu práce nejsou se svými blízkými a okrajují svůj vliv na výchovu svých potomků na nezbytně nutnou míru. Vůbec jim ani nepřijde, že každá chvíle, v každém věku s jejich dítětem je neopakovatelná a jindy neprožitelná.

Dezorientované dítě je pak dáno k dispozici všemu. I tomu špatnému i tomu zlému. Nikdo s ním netráví čas, nikdo s ním nemluví. Lze se pak divit, že v tomto prostředí jsou dvanáctileté dívky ochotny za úplatu, či za dobití kreditu svlékat se před webkamerami a ještě se tímto chlubit kamarádkám?

Za vším dle mne stojí snaha státu zastoupit rodinu v oblasti, kde zřetelně nefunguje. Příručka by nebyla potřebná, kdyby relevantní informace získávaly děti od svých rodičů. Ovšem přesto. Pokud stát takto hodlá nahrazovat nedostatky v rodinách. Je to tak dobře? Má k tomu mandát? Neměl by problém řešit tak nějak více od podlahy?

To ať si už odpoví každý sám za sebe. Třeba níže v diskusi.