Pokus o logickou úvahu

Nemám ve zvyku se vyjadřovat k věcem, kterým příliš nehovím. Rozhodně nejsem odborníkem na problematiku zdravotnictví. Přesto jsem se do této úvahy nad aktuálními hromadnými výpověďmi nemocničních lékařů pustil.

Doktorská profese patří dlouhodobě k těm, kterých si lidé nejvíce váží. Není divu, často jim právě někdo s medicinským titulem zachrání život. Doktorská profese patří k těm, kterým předchází nejnáročnější studium a nutnost intenzivního dalšího vzdělávání po celou dobu praxe. Doktorská profese patří k těm, kde požadavek na odbornost snese srovnání jen s několika málo jinými povoláními.

Lékaře máme u nás privátní a ty ostatní, kteří pracují ve státních, krajských či městských zařízeních. Téměř všichni ambulantní lékaři jsou privátní a většina nemocničních doktorů pracuje pro subjekt, který je příspěvkovou organazací státu, kraje či obce.

Lékaři, kteří provozují privátní praxi dosahují příjmů po odečtení nákladů i více než 100 tisíc korun. Jejich ordinační doba někdy kopíruje pracovní dobu dle zákoníku práce, někdy je i kratší a pracovní dobu uváděnou v zákoníku práce lékař dotuje nutnou administrativou. Troufám si říci, že jen vyjímečně ambulatní lékař pracuje více než jen několik hodin měsíčně nad rámec osmi hodin denně.

Příjem lékaře v nemocnici naproti tomu zpravidla nepřesahuje 30 tisíc korun za běžnou pracovní dobu. Situace v nemocnicích nutí management nerespektovat zákoník práce a nařizovat přesčasové hodiny nad rámec, který uvedená právní norma určuje. Již jen toto je na pováženou. Takto lékař odpracuje sto i více přesčasových hodin měsíčně a jeho plat se tak přiblíží padesáti tisícům.

Úkolem praktického lékaře je stanovit diagnozu, pokud je to v jeho možnostech, tak nemocného léčit. Pokud to v jeho možnostech není, odesílá pacienta k patřičným vyšetřením a odborným zákrokům na odborné pracoviště. A tím je zpravidla právě nemocnice. Zde se ho ujimají nemocníční lékaři, odborníci s maximálně třetinovým platem oproti lékaři praktickému, problém pacienta řeší a o průběhu léčení informují vysílajícího praktika.

Příjmem privátních lékařů a státních, krajských a obecních nemocnic jsou především platby pojišťoven. Nesporně v nemocnicích provádějí výkony, které pojišťovny hodnotí více body, než v ordinacích praktiků. I jen průměrně náročná operace dá ve výkonových bodech jistě za několik stovek vyšetření smrkajících pacientů. Přesto příjem soukromého ambulatního lékaře je násobkem platu toho nemocničního.

Tento rozdíl musí nutně spočívat v jediném. A to v režijních nákladech provozu soukromé ambulance a nemocnice. Privátní lékař neplatí přebytečný administrativní personál. Privátní lékař, pokud mění či rozšiřuje své přístrojové vybavení si je vědom, že za ně bude platit svými vlastními penězi. Pečlivě tedy zváží, zda a které vybavení skutečně potřebuje, jestli se mu vyplatí mít přístroj vlastní, nebo jestli bude ekonomičtější posílat své pacienty k přístrojovému vyšetření jinam. Pečlivě i zváží jaká je nabídka dodavatelů přístroje, jaká jeho cena, jaké jsou náklady na provoz, jaký je nabízen servis. Obdobně přístupuje ke stavebním a dalším případným investicím.

Očekávali bychom a samozřejmě právem, že obdobně bude k těmto věcem přistupovat i management nemocnic a jejich zřizovatelé. Zároveň se obávám, že naše očekávání jsou ve většině případů nenaplněna. Rozhodujícím faktorem při volbě v nemocnicích bohužel často je něco zcela jiného, než u privátního doktora. Rozhoduje vlastní prospěch konkrétních osob zastupující zřizovatele a nemocnici. Jinak řečeno, rozhoduje kdo víc dá. Ne nemocnici, ale jim.....

A v tom spatřují hlavní důvod dlouhodobého příjmového podhodnocení nemocničních lékařů. Je přece daleko snadnější a pro "vyvolené" efektivnější užívat si pochybně naditých kapes a přitom se tvářit, že na vyšší ohodnocení lékařského stavu v nemocnicích nezbývá a ještě případně dělat, že chci zdravotnictví reformovat.

Jsem přesvědčen, že na základě uvedeného srovnání situace v soukromých abulancích a nemocnicích mohu oprávněně konstatovat, že základní plat lékaře v nemocnici může být klidně dvojnásobný oproti stávajícímu stavu. Nechuť a neschopnost oficiálních činitelů toto přiznat nesouvisí s ekonomickou situací státu, zdravotnictví ani konkrétních nemocnic. Souvisí s nechutí těch, kterým je dobře, když oslíček stále sype, musel by totiž sypat jinam než na jejich bankovní konta.

A on jim prostě jednou bude muset přestat sypat. Ale čím delší agónie, tím více nasype....