Korejský režim je zastydlým feudalismem

Takto břidce hodnotil totalitní severokorejský režim europoslanec Ransdorf při rozhovoru, který jsem s ním vedl před dvěma lety. Byly to zajímavé okolnosti setkání. Byl jsem tehdy na pražském výstavišti na hudebním veletrhu. V sousedství u Křižíkovy fontány se konala jakási slavnost listu Naše pravda. Napadlo mne se tam na chvíli vypravit. Přiznám se, že jsem tam šel i s tím, trošku a lehce provokovat.

Zpíval tam nějaký pán s kytarou hity typu “Černý muž pod bičem otrokáře žil…”, spousta stánků. Párky, slivovice z Valašska a též literatura. Literatura typu Hrdinové - strážci hranic, Rudá záře nad Kladnem, Internacionální socialismus atd… Občas jsem u stánků prohodil, jestli jim není hloupé, při vědomí kolik lidí tento systém zavraždil, prodávat knihy a brožury komunistický systém oslavující.

Návštěvníci byli téměř všichni senioří a to již ve značně pokročilém důchodovém věku. Tipuji průměrný věk tak asi sedmdesát. Mezi nimi několik celebrit. Zaznamenal jsem tam poslance Dolejše a právě Miloslava Ransdorfa. V různých hloučcích diskutovali se spolustraníky. Na tomto místě považuji na nutné říct, že pana Ransdorfa považuji za velmi inteligentního, vzdělaného a sečtělého člověka. Rozhodně nesplňuje představy o strýci z vesnice, který krom toho, že umí dobře orat a řídit traktor, tak se rozhodl dát se na politickou kariéru a ukázat sedlákům, zač je toho loket. Pan Ransdorf je skutečným levicovým intelektuálem, jen škoda, že svůj potenciál nedává ve prospěch té demokratičtější části levicového spektra. Ale asi to tak cítí. Každopádně čtenář pamětník rozhodně vzpomene na jeho televizní diskuse, kdy byl velmi obávaným diskutérem, se kterým nerad sedal před zraky voličů k diskusnímu stolu i Václav Klaus. Ransdorfa těžko opijete rohlíkem. To je nezpochybnitelné. Představa, že by se dnes Ransdorf v televizní debatě utkal s takovými politickými nýmandy jako je například Gandalovič či Tluchoř, nebo ať jsem vyvážený, s Emmerovou nebo Jandákem, musí předem budit úsměv na rtech každého racionálního člověka, bez ohledu na jeho politické preference. Ransdorf by je totiž slovy na kusy roztrhal.

Dal jsem se s panem Ransdorfem do řeči. Ačkoliv se to nezdá, je to člověk poměrně nevysoké postavy. V diskusi padla řeč i na severokorejský režim. Ransdorf jednoznačně prohlásil, že to není jeho šálek kávy, že tamní režim nemá s ideály, které reprezentuje jeho strana nic společného, a že jde o jakousi moderní formu feudalismu. Zajímavé.

Již poměrně dlouho mne nutí k zamyšlení komentáře nebo články kolegů na téma jestli je nebezpečenější, škodlivější či hrůznější komunismus či nacismus. Napadají mne otázky, zda vůbec jde tyto dvě ideologice srovnávat. To asi jde. Napadá mne, co má být měřítkem toho nebezpečí, škodlivosti a hrůzostrašnosti a to při vědomí, že oba systému jsou odsouzení hodné. To může zpochybňovat jen duševně chorý tvor či jedinec trpící nějakou odnoží sadisticky motivované sexuální aberace.

Může být takovým měřítkem třeba počet obětí těchto systémů? Uvádí se, že komunistická zvůle má na svědomí kolem 100 milionů lidských životů, zvůle nacistická “jen” něco přes šedesát milionů. Například i prezident Václav Havel s těmito údaji spojuje tvrzení, že z toho plyne, že komunistický režim byl horší….. Je třeba vzít v úvahu základní historická fakta. A to skutečnost, že oběti nacismu lze spojovat pouze s obdobím od roku 1933 do roku 1945. Ovšem oběti komunistické represe jsou evidovány v zásadě od roku 1917 do současné doby, kdy komunismus, na rozdíl od nacismu, je oficiální ideologií hned několika států. Je hloupé položit otázku, jak vysoký by byl počet obětí nacismu, kdyby měl příležitost “působit” stejně dlouho jako komunismus? Zapadnout nesmí ani fakt, že komunismus byl a je praktikován na územích s obrovským počtem obyvatel - Sovětský svaz, Čína. Jaký by byl asi počet obětí, kdyby Německo mělo stejný počet obyvatel jako Čína? Myslím, že z těchto důvodů nelze nebezpečnost těchto systémů měrit počtem jeho obětí, pokud tedy záměrně nehledáme řešení, že komunismus byl ideologií podstatně méně životu občanů nebezpečnou.

Na roveň však můžeme postavit tyto ideologie pokud jde o škody způsobené na morálce, etice a kultuře. Obě se zapsaly do dějin naprostou devastací sociálních vazeb obyvatelstva, podporovaly špiclování a udávání, zaváděly cenzuru, hodnotily “vhodnost” či “nevhodnost” kulturních děl na základě politických stanovisek autorů, či jejich třídního nebo rasového a etnického původu. Oba systémy převracely základní historické a dějinné pravdy ve svůj prospěch a manipulovaly ve zprávách o aktuálních událostech. Oba systémy mistrně ovládaly nástroje propagandy, vymývání mozků, lží a polopravd.

Nacismus však na rozdíl od komunismu vládl všude stejně krutou rukou. Netýká se to jen Německa, ale i například v Chorvatsku často příslušníci SS nevěřícně kroutili hlavami nad ukrutnostmi páchanými za režimu, který vedl Ante Pavelič. Komunismus nebyl stejný. Nejvíce obětí na životech bylo zaznamenáno v Sovětském svazu a Číně. V evropských sovětských satelitech byla situaci značně jiná. A to zřejmě především z důvodu obecně větší vzdělanosti a demokratických tradic v těchto zemích. V někdejším Československu bylo zaznamenáno na 360 tisíc obětí nacismu. Z toho tvořili Židé a Romové téměř jednu třetinu, tyto etnické menšiny byly nacismem v Československu téměř vyhlazeny. Za dobu trvání komunistické diktatury, za čtyřicet let,  dokumenty uvádějí 248 popravených, 4 500 zemřelých a umučených ve věznicích a lágrech, 262 osob bylo zastřeleno při pokusu o útěk přes hranice. Do vězení bylo z politických důvodů posláno 205 tisíc lidí, bez soudů bylo do lágrů posláno na 20 tisíc osob. Uvádí se však, že tato čísla nejsou konečná a že počet lidských obětí komunismu v Československu může být i 10 000.

Srovnávání je tedy velice těžké. A to zvláště v momentě, kdy pamětníků nacistické okupace již není příliš, naopak je dost těch, kteří již nepamatují život v komunistickém Československu. Období nacismu samozřejmě nepamatuji, pamatuji dobře komunismus po roce 1968 až do jeho pádu. Nikdy se nestalo, že by si pro někoho z naší rodiny, sousedů, či známých “přišli”. Myslím, že kdybych nežil pod rudým, ale hnědým bičem, že bych toho ušetřen nebyl.