Kam běloch vstoupil, dodnes tráva neroste

Běloch je různými pochybnými pseudovlasteneckými spolky a neonacistickými bojůvkami považován za cosi nadřazeného. Nechci teď psát o intelektuálním potenciálu těchto podivných kreatur této doby. Ale chci psát o tom, že bílý člověk přinesl do světa zlo, násilí, zotročení, ožebračení a zvůli. A na to se jaksi velmi lehce pozapomíná.

Slova v titulku totoho článku jsem před nějakou dobou napsal do diskuse jednoho článku na blogu Idnes. Lavina obhajoby neobhajitelného na sebe nenechala dlouho čekat. Vítr samozřejmě vál ze strany, která o sobě tvrdí, že vůbec nejsou rasisté a že chtějí jen stejná práva a povinnosti pro všechny. Na tom samozřejmě není nic špatného. Jen kdyby se toho bílý člověk po celá staletí a samozřejmě i dnes držel.
Bilý člověk se ve své temné historii rozhodl kolonizovat svět a nechutným divochům vysvětlovat kdo že je ten pravý Bůh. Důsledky těchto činů neseme dodnes. Kdyby se bílý člověk nepletl tam, kde nemá co dělat, udělal by podstatně lépe. Možná by v Americe a Africe lidé dodnes žili na “stromě”, ale rozhodně by jim bylo lépe. Bílý člověk domorodcům nepřinesl zhola nic, krom zničení jejich kultur, jejich duchovního světa, jejich mravních zákonů a jejich společenských, kmenových a rodinných tradic.
Oponenti mohou argumentovat tím, že kolonizátoři vybudovali infrastrukturu, průmysl a pozdvihli zemědělství. Ale jsou si ti oponenti zároveň i jisti, že toto vše činil bílý člověk z čisté lásky k negramotným a neznalým domorodcům. Nikoliv. Pokud vybudoval infrastrukturu, tak jen proto, aby mu posloužila pro drancování a loupení nerostného bohatsví. Ze stejného důvodu bílý člověk vybudoval průmysl a pozdvihl zemědělství. Žádné bohulibé myšlenky. jen drancovat, loupit a pak jít pryč. A nechat tamní společnost napospas všemu nedobrému, co je naučili a v zapomnění na vše dobré, co před tím ctili.
V rybářských vesničkách indického státu Goa stojí místo hinduistických chrámů barokní kostely. Domorodé ženy si oblékají místo sárí evropské šaty. Místo k Šivovi či Kálí se modlí k Panence Marii. O jejich tradiční náboženství, kulturu a hodnoty je připravili jezuité. A jak popisuje John Irving dělo se tak pod pohrůžkou smrti, zapalováním hinduistických chrámů a konfiskací hinduistického majetku.
O laskavosti misionářů ví své i majitel cestovní kanceláře a dobrodruh Rudolf Švaříček. Tomu se na Nové Guinei jeden z misionářů svěřil, že bez toho, aby na domorodce občas nezařval a nezbil, tak do nich víru prostě nedostane. Pod velkým tlakem křesťanských nájezdníků jsou dnes v Papui kmeny Korowajů, Kombajů a Asmatů. Tato společenství žijí dodnes na úrovni doby kamenné. Dle Švaříčka dnešní misionáři pátrají po zapomenutých kmenech pomocí malých letadel a satelitní techniky. Informační materiál, který misionáři vydávají připomíná spíše než plán jak šířit slova Ježíšova podrobný plán vojenské operace. Bojový výsadek s růžencem v ruce vysvětlí domorodcům sílu křesťanství a zakáže jim užívat jejich božstva. Pastor je přinutí vykácet kus pralesa, kde vznikne přistávací plocha, kam letadlo dopraví materiál potřebný ke stavbě kostela. Lidem, kteří po celá staletí žijí v džungli nazí namluví, že nahota je hřích.
Drancování se však nevějují jen v otázkách víry. Po tísíce let soběstačným domorodcům přivezou rýži, která v pralese neroste. Když nová potravina domorodcům zachutná, podmiňují misionáři další příděl tím, že musejí v neděli chodit do kostela a řádně se oblékat jako slušní křesťané. Obyvatelům Velikonočního ostrova ukradli katoličtí věrozvěsti kompletní národní historii. Před sto lety se zmocnili jejich starých kronik a spálili je jako “dílo ďábla”.
Staletí horlivosti misionářů přináší jen ztráty v kulturní rozmanitosti a uniformní kazajku ušitou dle jediné správné vyčpělé módy. Posvátné krávy, kouzelné mantry a pralesní duchy těmto společnostem ukřižovaný reformátor judaismu nenahradní. Už ve zjevení sv. Jana se říká: ” Jméno té šelmy jest neúcta k cizí tradici”.