David Duke - víra v Leuchterovu zprávu

O jaké “vědce” opírá David Duke svá tvrzení o holocaustu jsem nastínil již zde. Dlužno dodat, že nevzdělaný, ale přesto “světový historik” David Irving proslul hned několika převratnými tvrzeními. S ohledem na to, že v jeho pracovně visí podobizna Adolfa Hitlera a svůj výlet do Hitlerova horského sídla popisuje jako !duchovní” zážitek, nic překvapujícího. Irving například opakované prohlašuje, že se Hitler snažil Židům pomáhat. Prosazoval, aby Rudolf Hess dostal za své úsilí o zastavení války mezi Británií a Německem Nobelovu cenu za mír. Na jedné z konferencí “světový historik” prohlásil, že “nějvětsím přítelem, kterého Židé v nacistickém Německu měli, byl Adolf Hitler”.

Zpět však k Dukově knize Moje probuzení. V ní autor zmiňuje tzv. Leuchterovu zprávu jako důkaz, že vyhlazování Židů neprobíhalo tak, jak se obecně popisuje a že systém vyhlazovacích táborů nefungoval tak, jak se obecně tvrdí. Fred A. Leuchter by zřejmě neprožíval svých několik hvězdných momentů, kdyby nebylo procesu s Ernstem Zundelem.
Tehdy Zundelovi spojenci, Irving a Faurisson požadovali, aby k výpovědi na Zundelovu obhajovu byl přizván správce některé americké věznice, kde se provádí popravy plynem. Tak došlo k tomu, že se kontaktovali s Leuchterem, “inženýrem” z Bostonu, který se specializuje na konstrukci a instalaci popravčích zařízeni. Irving věřil, že Leuchterovo svědectví u soudu bude základem popření mýtů o holocaustu. Již po dvou dnech debat s Irvingem a Faurissonem Leuchter prohlásil, že z hlediska chemie a fyziky je nemožné, aby Němci zabíjeli plynem.
Za několik dní se Leuchter sebral a jel bádat na místa činu, tedy do Polska. Navštívil Osvětim - Birkenau a Majdanek, Zundel na cestu dal Leuchterovi 35 000 dolarů. Leuchter strávil v Osvětimi - Birkenau tři dny a jeden den v Majdanku. Pokradmu a nezákonně sbíral zbytky cihel a cementu, kterým později říkal “forenzní vzorky”. Po návratu své závěry shrnul do spisku, který nazval ” Leuchterova zpráva: inženýrská zpráva o údajných popravčích plynových komorách v Osvětimi, Birkenau a Majdanku v Polsku. Nikoliv náhodou Leuchtorovo dílo vydala nakladatelství Ernsta Zundela a Davida Irvinga. Leuchter ve zprávě došel k závěru, že na zmíněných místech se nikdy plynem nezabíjelo. Tvrdil, že jeho závěry se opírají o “odbornou znalost” projektování a provozování plynových komor a též o plány a nákresy některých těchto zařízení, které mu prý poskytli pracovníci muzea v Osvětimi.
Projekt a konstrukce zařízení v Osvětimi dle Leuchtera neumožňovaly hromadné zabíjení plynem. Leuchter zpochybňuje i počet obětí, kdy uvádí, že usmrcení šesti milionů Židů v podobných zařízencích by si vyžádalo více než půl století jejich fungovaní. Jako když by někdo kdy tvrdil, že k šesti milionům židovských obětí patřili pouze ti, kteří zahynuli v plynových komorách a zároveň opomíjel miliony lidí, kteří zemřeli v rukou Einsatzgruppen či v jiných koncentračních táborech.
Zundel, Irving i Faurisson označili před soudem Leuchterovu zprávu za “historickou událost” a “konec mýtů o plynových komorách”. Zároveň se však ukázalo, že u soudu došlo k něčemu zcela jinému, dokládá to i stenozáznam jednání. Nastal-li konec nějakého mýtu, pak to byl ve skutečnosti konec mýtu o Leuchterových odborných schopnostech. Ukázalo se, že Leuchter jako svědek nemá takovou kvalifikaci, aby mohl dospět k závěrům o kterých se ve své zprávě zmiňuje. Soudce označil jeho kroky za “hrubou spekulaci” a jeho zprávu odmítl s tím, že nemá větší hodnotu než názor běžného turisty, který místa vyhlazování v Polsku navštívil.
Když se v soudní síni začalo zjišťovat, jaká je Leuchterova způsobilost jako znaleckého svědka, když se prokurátor dotázal na Leuchterovo vzdělání v matematice, chemii, fyzici a toxikologii, vyšlo najevo, že Leuchter je vzděláním bakalář svobodných umění, ačkoliv se do té doby označoval za inženýra a i svou práci v názvu označil za “inženýrskou”. Leuchter byl nucen u soudu přiznat, že obory, které prokurátor jmenoval studoval nejvýše na úrovni odpovídající bězným stupňům vzdělání, kteřé předcházejí vzdělání vysokoškolskému. Leuchterovu zprávu soudce odmítl projednávat se slovy, že ” nehodlá zde rozebírat otázku co je v nějaké cihle, co je v železe, co je v čemkoliv člověkem, který nemá žádnou odbornou kvalifikaci.” Zároveň označil Leuchtera za inženýra, který sám sebe udělal inženýrem ve velmi omezené oblasti.
Soud odhalil značné nedostatky v jeho zprávě i pokud jde o použité metody. Leuchter opakovaně tvrdil, že podstatnou část svého výzkumného materiálu, včetně map, půdorysů a “původních” plánů krematorií získal z oficiálních archivů v Osvětimi - Birkenau a v Majdanku. Ředitel osvětimského muzea Smolen však kategoricky popřel, že by Leuchter nějaké plány a nákresy dostal. Trhlinu dostává Leuchterova zpráva i v momentě, kde svá tvrzení opírá o svědectví pracovníků muzea v Osvětimi. Leuchter sám přiznal, že nepovažoval za nutné prozrazovat pracovníkům muzea, že otázky které klade nejsou otázkami běžného nezainteresovaného turisty. Každý kdo kdy navštívil nějaké turistické místo ví, že hodnota odpovědí průvodců památkou se výrazně liší a stavět na těchto odpovědích “vědeckou” a “inženýrskou” zprávu je velmi zavádějící ba co více, přímo šokující!!!
Když přece jen došlo na čtení úryvků z Leuchterovy zprávy, soudcova netrpělivost rostla. Leuchterovu metodologii charakterizoval jako “směšnou” a “absurdní” a prohlásil, že “tato zpráva se nebude protokolovat”. Zároveň soudce spoustu závěrů ve zprávě učiněných označil za “informace z druhé ruky”. Nedovolil Lechterovi vypovídat o vlivu cyklonu B na lidi, protože není toxikologem ani chemikem a nikdy s tímto plynem napracoval.
Na věrohodnosti si Leuchter nepřidal, když u zmiňovaného soudu tvrdil, že své závěry pokud jde o cyklon B konzultoval s největším americkým výrobcem kyanidu sodného a kyanovodíku firmou Du Pont, a že konzulatace vlastně probíhají nepřetržitě. Toto však firma Du Pont odmítla s tím, že Lechterovi nikdy žádné informace neposkytla. Že Leuchter více předpokládá, než se zabývá fakty bylo zjištěno též v momentě, kdy Leuchter u soudu řekl, že jeho závěry o Osvětimi vycházejí z toho, že budovy a zařízení jsou v táborech stejné jako za války. Leuchter předpokládal špatně, nevzal v úvahu, že části Osvětimi byly po válce přestavěny. V případě Majdanku dokonce došel k závěrům, i když věděl, že “zkoumá” něco, co bylo zcela rekonstruováno. Když to soudce uslyšel, odmítl hodnověrnost Leuchterovy analýzy zařízení v Majdanku.
Leuchter totiž tvrdil, že při svých “vědeckých” závěrech bakaláře svobodných umění se opíral o stopy, které po sobě zanechal cyklon B. Své “forenzní vzorky” dokonce hledal i na podlahách, které zaměstnanci pravidelně myjí. Leuchtera ani nazarazilo, že v jedné z budov našel ve zdivu vzorky negativní, pokud jde o cyklon B a zároveň i pozitivní. Kdyby se nechoval jako “obyčejný turista”, bez svolení patříčných úřadů sbírající v národní památce vzorky, jistě by mu pracovníci muzea v Osvětimi řekli, že dotyčná budova byla zcela zničena při neúspěšném povstání vězněných v říjnu 1944 a že na opětovnou výstavbu byly použity jak cihly původní, tak i cihly nové.
Nakonec byla v roce 1990 zpochybněna i odbornost Leuchtera pokud jde o konstrukci a projektování popravších plynových komor ve Spojených státech, což měl být původně důvod, proč jej ke spolupráci na Zundelově obhajobě vyzvali. Asistent generálního alabamského prokurátora zaslal oficiální sdělení všem státům, ve kterých se vykonává hrdelní trest, v němž zpochybnil Leuchterovu kvalifikaci a odbornost. Jeho pověst odborníka na plynové komory dostává další rány. To, že radil státům ohledně této metody poprav, popřeli úředníci států, pro které, jak říká, pracoval.
Například Leuchter tvrdil, že působil jako konzultant ve věci fungování plynové komory pro Ministerstvo pro nápravu v Severní Karolíně, státě, který popravy v plynových komorách umožňuje. Toto své tvrzení opakuje ve své zprávě. To však jednoznačně odmítá nekdejší správce Ústřední věznice v severokarolinském Raleighu Gary Dixon. Ten uvedl, že záznamy ústřední věznice nepotrvzují, že by Leuchter poskytl nějakou konzultaci či by se nějakou jinou formou podílel na instalaci jejich plynové komory. Podobně se k Leuchterovi vyjadřují i další státy. Ken Jones ze státu Mississippi prohlásil, že Leuchter sice tamní popravčí zařízení navštívil, ovšem jednalo se o návštěvu na jeho žádost. Stát Mississippi s ním neuzavřel jedinou obchodní smlouvu. Dále bylo zjištěno, že Leuchter nepracoval nikdy ani pro Arizonu ani pro Maryland. Jediným státem, kde Leuchter skutečně měl cosi společného s budováním popravčí plynové komory bylo Missouri. Leuchterovy návrhy však nebyly nikdy ani zde využity, jelikož stát přešel k popravám smrtící injekcí.
Bez odezvy nezůstala ani skutečnost, že se Leuchter rád vydával za inženýra. V roce 1989 Leuchter založil společnost, kterou nechal zapsat do obchodního rejstříku státu Massachusetts s tím, že firma bude provozovat “inženýrskou činnost”. To vše nezůstalo bez povšimnutí Svazu inženýrů, který obvinil Leuchtera z nelegálního provozování a nabízení inženýrské činnosti. V roce 1991 podepsal Leuchter se Svazem inženýrů smírné ujednání, ve kterém uvedl, že nikdy nebyl a není inženýrem a že se ve státech Massachusetts, New Jersey, Alabamě a dalších státech podvodně vydával za inženýra schopného radit v otázkách technologie poprav. Dále v ujednání Leuchter souhlasí s tím, že se přestane výdávat za inženýra a nebude zveřejňovat žádné své zprávy, včetně zprávy o Osvětimi.
Mezi některými si však Leuchterova zpráva žije dále svým vlastním životem. A to přesto, že Leuchter nebyl k závěrům, které zveřejnil nikterak kvalifikovaný, jeho metody byly naprosto zpochybněny a jeho pověst odborníka na popravy v plynových komorách ve státech USA se rozplynula jako pára nad hrncen. Mezi těmi “některými” je i David Duke.