Zápisky gastarbeiterovy

Pokud vás někdy obestře mrákotný oblak, vidina závratného platu a Kindergeld a pojmete záměr jít pracovat přes hranice (do Německa nebo kamkoliv), vězte, že mé poznatky se vám jistě budou hodit.

V Německu pracuji necelé dva týdny!, jsem plná dojmů a prostě jsem je MUSELA sepsat, protože když si na celý ten chaos zvyknu, už si své prvotní dojmy nikdy zpátky nepřivolám.... takže, sem s nimi, Alenko, a za upřímnost předem díky.

• Pokud jste dříve pracovali v nadnárodní firmě, kde se „šprechtí“ či „spíkuje“ víc než mluví, vězte, že být cizincem jako jedináček v ryze zahraniční firmě je věc zcela odlišného druhu.
  V mezinárodní firmě, kde se mísí různé národnosti, jazyky a kulturní zvyklosti, se jedná o základ, na kterém celá firma stojí. V podstatě všichni zaměstnanci staví na tom, že mnozí jiní zaměstnanci pochopí výklad případného problému až z obrázku, a i to bude trvat nesnesitelně dlouho. Takže všichni kreslí, vysvětlují, čmárají nákresy a plány a rukama nohama jsou zvyklí donutit i ty nejnatvrdlejší kolegy k dokonalému pochopení problematiky. Stejně tak dokumentace bývá stylizována do jednoduchého jazyka, je plná nákresů, obrázků a primitivních výrazů, které mnohdy mají s angličtinou pramálo společného – spíš jde o jakýsi všeobecný konsenzus, jaké výrazy a obraty se budou používat a jak se dosáhne všeobecného porozumění.
  Jste-li cudzinka v cudziej zemi, nikdo na vás podobné ohledy brát nebude. A to ať se to týká úkolů, vysvětlení docházkového systému či popisu výrobního procesu. Navíc si málokdo představí, JAK MÁLO z vyřčeného vlastně rozumíte.
  Buď budete plavat, nebo klesnete ke dnu – a hladina německé firmy se jen lehce začeří.
   
• Znalost jazyka je jistě věc individuální a já nikoho z vás nepodceňuju, že jazyk neumí. Moje zkušenost je taková, že mé frajerské mrknutí okem a utrousení „jo jo, německy taky umím“ se přes „domluvím se“ mění postupně na „ty hele není to žádný zázrak“, případně „poslyš, těm Sasíkům fakt rozumím akorát předložky, oni jsou prostě divný, divný, divný“.
  První den jsem konsternovaně poslouchala všechny ty kulomety, co kolem mně chrlí jakousi zpitvořenou holandštinu a uvědomila si, že mí kolegové si myslí, že obsahu jejich rozhovoru rozumím.
  Okamžitě mi vyvstal před očima odkaz mé hluché babičky, která chudinka na jakékoli rodinné akci dostala jen ty informace, které si někdo dal práci říci přímo jí (nebo jí je napsat). No a samozřejmě takových lidí moc nebylo. Přesně v takové situaci jsem já teď, i když jsem čekala, že nastane asi tak za padesát let. Ve výsledku mám obavu, že kolegové nezváží, že mnoho informací prostě nemám, ačkoliv jsem byla všude kde oni a slyšela vše co oni.
  A dopadne to tak, že veškerý nedostatek relevantních informací budou přisuzovat mé domněle snížené inteligenci (domněle, samozřejmě že domněle!!!).
   
• K tomu se přidává skutečnost, že naprosto nemám šanci proniknout do zákulisí. Kdo s kým proti komu, kdo bojuje, kdo tajně miluje, kdo hraje zákeřnou hru. I kdyby přišel nějaký dobrodinec (na kterého stále marně čekám) a celou tuto jemně tkanou pavučinu vztahů a spiklenectví mi vyložil, stejně bych to nepochopila.
  Výsledek je rozpačitý: úsměv, až člověka berou křeče do tváře a říká si, s odpuštěním, „ty vole kam jsem to zas vlezla.“ Aspoň, že u nás jde především o mužský kolektiv!
   
• Co souvisí se všemi předchozími body je, že na učebnici „DER DIE DAS“ můžete zapomenout. To, co jste si v potu a krvi po večerech našprtali, jak se tak blížil termín nástupu, to kolem sebe v německé firmě neuslyšíte. Například, „Fährst Du jetzt nach Hause?“ vyjádří mí kolegové pragmaticky slovy „schon los?“, popřípadě „Heim?“ a zadaří-li se, vy jste nadšení, že jste pokročili o krůček dál a pochopili! Pochopili!
  
• Když už si člověk myslí, že do tajů mluvené sasštiny jakžtakž pronikl, stačí podívat se před sebe na klávesnici. To, co my (angličtinou odkojení) známe jako DEL (DELETE), na německé klávesnici (=Tastatur) je prosím ENT (ENTFERNEN). Obdobně vás překvapí tlačítko STRG, což znamená STEUERUNG, pro neználky CONTROL. A kdybyste chtěli náhodou z práce odcházet s dobrou náladou, že se vaše němčina pod vším tím náporem přece jenom lepší, ikonka HERUNTERFAHREN (= vypnout) se vám hlasitě a škodolibě vysměje do obličeje.
   
• Rčení „Němec, ten se nezpotí“ už pomalu upadá do propadliště dějin, že pana Poskočila (autora fráze) srdečně pozdravuji J.
   „Moji“ dva Němci jsou těmi nejzpocenějšími Němci napříč všemi Bundesländer. A že zpocení jsou prakticky všichni, až se jim brýle rosí.
   
• Představa, že někdo neumí jazyk a nastoupí do zahraniční firmy, je (možná) reálná, jestliže tam mají na plný úvazek zaměstnaného profesionálního tlumočníka, a to pokud možno pro každého zaměstnance vlastního. Jinak stojí celý nápad dost na vodě.
  Existuje totiž spousta každodenních drobností, které je potřeba vyjádřit, a tím vůbec nemyslím jen záležitosti s ryze pracovní tématikou. Zvlášť nový zaměstnanec má spoustu otázek, bez kterých v podstatě nemůže v práci existovat: kantýna, docházkový systém, login na počítač, kam si pověsit kabát, popř. „dáš mi PROSÍM na dnešek nějakou práci? Budu se fakt snažit“.
   
• Se mnou mají moji milí Němci trpělivost opravdu nekonečnou. Moje věčné hledání ve slovníku, trapné tápání, když všichni ostatní už dávno rozumí... což mi ponechává prakticky nulový prostor pro jakékoliv další chyby! Běda, když něco blbě sečtu! Nebo odečtu! Běda, když šéf udělá chybu a celé to bude vypadat jako nedorozumění, v němž mám také svou roli! Pracovní smrt kolem mne obchází, a kolem sebe mává mou pracovní smlouvou, v níž se v odstavci „Zkušební lhůta“ zlomyslně zubí cifra ŠEST, tj. šest měsíců.
  
  Pro každý nový nástup je jistě typické, že člověk moc nemá, do čeho by píchnul.
• No tak jste-li zaměstnáni v zahraničí, navíc na místě, které má (správně) vykonávat Němec či alespoň někdo, kdo umí německy, věřte, že budete mít veliké štěstí, když se vám někdo bude věnovat, aby vám náležitě vysvětlil, co vlastně máte dělat. A když následně bude s vašimi „německými“ výtvory mít trpělivost, aby je přepracoval do akceptovatelné podoby.
  Každý průměrně zpocený Němec si tu práci raději udělá sám, než aby se zabýval vámi a vašemi otázkami typu „Umlegen? Počkej, najdu si ve slovníku“. Takže sedíte a koukáte a všichni kolem vás brebentí holandsko-norsko-hotentótsky a mávají papíry, s telefonem u ucha, a vy nenápadně koukáte na hodinky, kdy už budete moci jít domů, aby to nebylo úplně trapné.
   
• Pokud je vám čtyřicet, jistě již máte plus mínus odzkoušeno, jak se zachovat, když nastane nějaká trapná situace. Já například volím variantu udělat si ze sebe srandu, popř. celou situaci pojmenovat, protože doufám, že se tím pádem spoluhráči vžijí do mé kůže a vzpomenou si na nějaký vlastní trapas (který byl v lepším případě ještě trapnější než ten můj).
  No tak tato varianta v podstatě v zahraničí padá, protože sebeironie je Lekce 614, zatím co já se plácám u dvacítky.
  Zároveň, těch trapasů na vás čeká dost. Stačí pestrá paleta, co může nastat v jídelně:
  - - nemáte drobné, chcete si objednat malou porci a nevíte, jestli to vůbec jde
  - - jdete s tácem jako první a nevíte, kam si sednout, kolegové jdou za vámi a jistě mají nějaký oblíbený stůl
  - - u „vašich“ kolegů už nezbylo místo a sedíte s někým jiným, koho byste měli znát (protože u vašeho stolu taky občas sedává a do vaší kanceláře pravidelně chodí), ale netušíte ani co dělá ani jak se jmenuje
  - - kolegové švitoří u oběda, vy je samozřejmě nevnímáte, a najednou zjistíte, že už se asi minutu pokoušejí navázat s vámi spojení
  - - zajásáte, že na vás někdo u oběda poprvé promluvil, a pak vám dojde, že říká něco ve smyslu „podej mi prosím sůl“
  - - a protože jezdíte na obědy autem, může se vám stát, že budete svědky, jak se kolegové dohadují, že „s tou novou už se do auta nevejdem, musíme jet dvěma“.... (a najednou jak na potvoru člověk rozumí).
   
• Každý, kdo se ocitne v novém kolektivu, ventiluje nějakým způsobem svou nervozitu a volí nějakou strategii. Zvláště jedná-li se o kolektiv, se kterým člověk v následujících několika letech hodlá strávit trojnásobek času než s vlastní rodinou. Ať už byste normálně byli za hvězdu, střed pozornosti, záhadnou cizinku, sebeironickou frajerku, pokorného mudrce či zkušenou-leč-skromnou-překrásnou-ženu-co-inspiruje-celý-svět-kolem-sebe (strategie, co bych mooooc ráda zvolila já), vše v zahraničí padá. Řeknu vám přesně, jakým dojmem budete působit. Připitomnělého blbečka, co se trapně usmívá a říká „ja ja“, popřípadě „ach so“ a doufá, že se to do dané situace hodí.
   
• S tím souvisí i frustrace z nevyřčeného: spousta věcí vás napadne, a je to TAK VTIPNÉ! TAK ORIGINÁLNÍ! TO BY JE NAPROSTO ODBOURALO! Ale neřeknete to. Protože to nezvládnete. A pokud si troufnete (a vaši odvahu, předem upozorňuji, nikdo neocení), budete trapně koktat. A pokud to řeknete plynule, natolik se soustředíte na správné členy, časy a ostatní gramatiku, že zapomenete přidat nezbytnou grimasu a celá akce skončí dost rozpačitě. A pojmem dost rozpačitě myslím DOOOST ROZPAČITĚ, v praxi odzkoušeno.
   
• Jedna věc, která u nás nenastala, ale znám z Anglie. A ačkoliv o tom tady v Německu nikdo nemluví, určitě to mí kolegové podprahově také cítí.
  Cokoliv uděláte, berou kolegové jako reprezentativní vyjádření toho, jak se chovají příslušníci vašeho národa. Typický příklad z Anglie, mířený na mou kamarádku, „ty nemáš ráda ovesné vločky? Ale jsi taky z Čech, nebo ne?“...
  Ano, mí milí spoluobčané, chci vás dobře reprezentovat! Já za to všechno prostě nemůžu, fakt ne!

Co říci závěrem, tj. optimistického? Dnes jsem dostala na stůl nový telefon s vlastním telefonním číslem a můj šéf Sheldon mi dal za úkol nechat si vytisknout vizitky. To je dobrá zpráva. Tak ne že mu toto celé dáte přečíst! To by byl do mé česko-německé rakve opravdu ten poslední hřebíček. Díky za spolupráci, eurem se vám odměním – a neodpustím si to – o to EURO nakonec vlastně jde, ne? ;-)