V německé firmě pracuji čtrnáct dní a v kanceláři jsem jediný cizinec. Snažím se řídit heslem "nepřežívají ti nejsilnější, ale ti, co se umí nejlépe přizpůsobit". A každý můj den přináší v tomto ohledu nové výzvy.
Dnes jsem vám zažila zajímavou věc.
Každý den jsem připravená na nějaké překvapení a tak mne dnes v čase oběda vůbec nevyvedlo z míry, když místo obvyklého srocování kolegů k cestě do kantýny (jezdíme autem do vedlejší vesnice) jakýsi neznámý člověk přinesl lístek s nabídkou pizzy.
„Musíme se navzájem sbližovat s kolegy z jiných oddělení, takže ve velké zasedací místnosti budeme mít všichni pizzu“, vysvětlil mi šéf Sheldon, zatímco se jal zapisovat svůj výběr.
Cítím se rozpačitě, že si všichni objednali pizzu a já bych měla zrovna chuť na něco jiného.. chvilku bojuju a srovnávám pro a proti (tj. jít s davem a objednat Havaj, nebo skutečně popřemýšlet, na co mám chuť, a následně jít do toho, a to se vším rizikem s tím spojeným). Nakonec vítězí má zoufalá touha po domově, mateřské dovolené, volných odpoledních, mém manželovi a dětech a zaškrtávám si gyros – symbol mých chvilek s rodinkou, kdy před Tescem kupujeme tu lahodnou dobrotu, kterou si pak následně vychutnáváme v autě s mírně provinilým pocitem vůči všem zásadám zdravé výživy.
Z komentáře své kolegyně Jany vyvozuji, že objednat si něco s tureckým původem je pod úrovní průměrného Němce („doufám, že to není nějaký dönerový Turek, co mimochodem dělá pizzu, ale naopak italská restaurace, co jako vedlejšák dělá i ty hnusný kebaby!“). Natolik sebevědomí mám, že svůj výběr již neměním, i když tuto poznámku pečlivě uložím do paměti pro příští použití.
Do výčtu trapných situací si zaznamenávám další moment, kdy nemám drobné a musím kolegovi platit pětieurovkou, přičemž z představy, nechat 1,5 EUR díško se mi rosí čelo. Zároveň – jak být miloučká, vtipná, a přitom nekompromisní? ... čínsky? (No euro pade, co už, přišla jsem v životě o víc).
Mimochodem úplně první trapná situace nastala, když kolega odešel, aniž by si ode mně peníze vůbec vzal, zatímco od ostatních je vybral – a tím mimoděk potvrdil mou teorii o mé jisté neviditelnosti, kdy pouze mí nejbližší /Sheldon a Jana/ vědí, že existuju. Má němčina nestačila na to, abych jej přivolala zpět, o fenoménu tykat či vykat ani nemluvě.
V žaludku kručí, čas oběda dávno minul, předstírám práci jako obvykle, když vtom se na dvoře objeví barevně pomalované auto s nápise Döner / Pizza. Döner, ten je můj! Pikolík vynáší do vstupní haly krabice s pizzou, dva plastové talíře s jídlem (Jana si objednala špagety, ta je tedy statečná, do takové společnosti!), dva kebaby a lahev vína.
Lahev vína? No to teda bude jízda! Přestávám litovat okamžiku, kdy má noha překročila poprvé práh této budovy. Skoro bych to přirovnala k dávným časům, kdy jsme páteční odpoledne v práci trávili akčními onlinovkami popírajícími jakoukoliv firemní hierarchii (i když se v rámci vzájemných střetů často ukazovalo, že šéf tráví hraním podobných didaktických her mnohem více času než lidé na nižších úrovních).
Dále hodnotím situaci tak, že jsem opravdu, ale opravdu ráda, že ve firmě se našla ještě jedna duše, která dala přednost kebabu před pizzou. Možná to svědčí o kultuře ducha? O tom, že jsme my dva – s mou spřízněnou duší, ať je to kdokoliv, – nadřazení nějakým turecko-německým či německo-tureckým malichernostem?
(v jednacím sále, naší dočasné jídelně, se ukázalo, že druhým kebabo-spolustolovníkem je kolega Ralf, který za mně dostal den předtím vynadáno od mého šéfa, což je historka, kterou taky asi budu muset sepsat, vydržte).
No řeknu vám, proč prakticky nikdo, kdo byl ten den při smyslech, nedal přednost kebabu před pizzou. Německo-turecké, turecko-německé propletence vztahů, povznesenost ducha - no jasně, to může být ten důvod. Ale spíš šlo o tohle. Zatímco 97% osazenstva velkého jednacího sálu decentně v hrobovém tichu ukusovalo po kousíčkách pizzu a má kolegyně Jana si roztomilými pohyby namotávala špagety na vidličku, my s Ralfem jsme bojovali (každý na své straně stolu) s neforemnou houskou, z níž vypadává tu zelí, tu cibule, tu kusy masa... a na obličejích se nám neomylně objevuje škleb Hugova „Muže, co se směje“, obtisknutý od červeně obarvené majonézy.
„Jééé, cibule, s tím jsem nepočítala!“ volím variantu jsem-trapná-ale-umím-si-ze-sebe-dělat-srandu.
„Copak, nemáte ráda cibuli?“ roztomile reaguje ředitelka firmy, kterou jsem zatím viděla jen jednou (u přijímacího pohovoru) a v rámci této socializační akce se ocitla vedle mě. Jejda, teď mě napadá – neporušila jsem tím nějaký zavedený zasedací pořádek?! No ještě toho trochu, ke všem mým dosavadním trapasům. Ale teď, ve 22:38 je to již prakticky fuk.
„No mám, ale v práci se to nehodí,“ reaguji promptně.
„Když si ji dá každý, tak to nebude vadit“. Uklidňuje mne šéfka a svou dávku cibule si z talíře šikovnými pohyby přesunuje na ubrousek. Je mi souzeno smrdět, a to za tři eura padesát, a to zřejmě navěky.
Pokud jsem to dobře pochopila, tak socializační akce spočívá v tom, že se sejde patnáct lidí, kteří se jindy prakticky nikdy nevidí, čili neznají. U stolu s donesenou pizzou (ti méně šťastní s kebabem plným cibule) a mlčí jak zařezaní. Občas se ozve nějaké to zamlaskání, zafunění či plesknutí, když Alence upadne na čistočistý stůl flák kebabového masa. Lahev vína (příslib neformálních vztahů a úsvit toho, že všechno bude dobré), zůstává stát na stole neotevřená.
Kolega Ralf dojídá svůj kebab do půlky a zbytek, který nezvládl sníst, balí do alobalu a ubrousku. Na vysvětlenou, kolega Ralf má asi tak 196 centimetrů a na šířku asi tak metr. Nechce se mi věřit, že CHLAP JEHO VELIKOSTI nedojedl takovou dobrotu a že tudíž já bych v rámci zachování dekóra taky měla předstírat sytost v půlce té lahody. Pokradmu se rozhlížím po ostatních kolezích – zkoumá snad někdo, kolik toho snědl Ralf a kolik ta křehká, něžná dívka vedle něj? (rozuměj já). Briskně usuzuji, že je to každému šumák a rvu do sebe zbylou půlku kebabu, majonéza nemajonéza za uchem. Za tři eura pade, nechte to tam. Mám chuť odnést si domů i ten alobal.
Kromě zdvořilostního rozhovoru o cibuli (který jsem navíc statečně začala sama) se mnou pochopitelně nikdo nepromluví ani slovo, což mne nemusí trápit, protože ostatní si taky zrovna do řeči neskáčou. Kebab mám sežraný jako první, a tak koukám z okna a snažím se vypadat moudře, zadumaně, důležitě, tajemně a zajímavě. Je to vlastně fuk, protože na mě stejně nikdo nekouká – všichni uždibují svou pizzu a mlčí.
Když dojedí, nechají stát láhev bílého na stole (kdo ví, kdo ji zafinancoval?) a spokojeně se odvalí trávit do svých kanceláří a řešit nashromážděné úkoly, zatímco já bezcílně listuji slovníkem a vypisuji si výrazy, začínající na UN-.
To jsme se dnes pěkně sblížili! Není nad utužování kolektivu. Jen jestli mi prosím někdo půjčí kartáček na zuby? Na malou chvilku. A jestli máte i pastu, není nic, co bych si více mohla přát.
