Protože mám čtyři malé děti, protože mám chaotickou, rozdováděnou, uřvanou a věčně unudlanou rodinu, velmi mi záleží na tom, aby mé okolí naznalo (aspoň na druhý pohled, když už ne na ten první), že nejsem žádná socka.
Tento příspěvek jsem sepsala jako součást mé interní terapie - prevence pominutí smyslů, když můj nejstarší syn čerstvě oslavil páté narozeniny. Čili v té době jsem byla hrdou maminkou dětí ve věku pět, čtyři, dva a jeden rok. Výzva hodná mého charakteru, inteligence i vytrvalosti!
Pojmem socka nemyslím, že nemáme peníze nebo že žijeme skromně – skromnost naopak považuji za vytoužený cíl. Pojmem socka mám na mysli ten typ člověka, který rodí děti a bere mateřskou, protože svými přirozenými vlohami a schopnostmi není schopen na kapitalistickém trhu práce vydělat víc než oněch 7.600,- čistého, o porodném nemluvě. Nebo ten typ člověka, který programově vybírá jednu dávku za druhou, protože „se tu vyskytl“ a stát je „povinen se o něj starat“. Nebo ten typ člověka, který je líný a neochotný pracovat, a proto žije z ruky do úst a je to na první pohled patrné i při pohledu na jeho zevnějšek a na zevnějšek jeho dětí.
Udržet zevnějšek čtyř rtuťovitých prďolat dlouhodobě „nesockovitý“ je úkol pro celého člověka. Navíc dotyčný musí být bdělý, předvídavý, bleskurychlý a na vše připravený. Hbitě tahat z rozložité kabely jeden náhradní obleček za druhým, v pauzách utírat tekoucí nosy, otírat upatlané ručičky, případně drhnout vlhkým ubrouskem své vlastní poblité rameno.
Postupem času jsem si intuitivně vytvořila seznam „sockových“ znaků:
- Upatlané, poblité nebo špinavé dítě (obličej, ruce, oblečení, kočár)
- Dítě s nudlí u nosu
- Dítě nevhodně oblečené (tepláky v divadle nebo v kině, případně u doktorky)
- Dítě, které v kočárku nebo v klokance nemá boty (má ponožky nebo bačkůrky)
Kde jsem vzala bod čtyři vůbec nechápu, ale je to pravda, že když někdy zapomenu Davídkovi botičky, jsem z toho celá nesvá a rozpačitě ho balím do deky, aby tu potupu nikdo neviděl.
No a zrovna včera jsem se zařadila do zástupu socek a hned tak mi to někdo neodpáře.
Slíbila jsem naší dětské doktorce, že když se k ní budu chystat na preventivní prohlídku, předem jí zavolám, protože ne vždy je její nervová soustava připravena na takovou nálož. (Jedno dítě jí leze na vyšetřovací lehátko, druhé otvírá skříňku s léky, třetí se snaží zdrhnout ze dveří a čtvrté se zdárně pokouší spadnout z přebalovacího pultu a těší se, až se k těm ostatním se řvaním připojí. Do toho zpocená pobíhám já a mohutnou kabelou přes rameno jí srážím předměty, umně rozestavěné po poličkách). Volám jí zrovna včera a objednávám se na „za hodinku“, zatímco děti již jsou napůl oblečené a připravené věnovat čtyřicet minut té půlkilometrové cestě do ordinace v naší vísce. Viktorka pobíhá bez plínky jen v rozepnutém bodynku a je ve svém živlu. Doktorka potvrzuje termín, já zaklapávám telefon a šup, musí to lítat! Jeden kluk, druhý kluk, miminko, Viktorce zapnout bodyno a navléct kraťasy, Davídkovi dudlík, klukům čepice, věci do tašky, očkováky, kočárek vyparkovat z garáže, jupíky, odrážedla, motorku pro holku a hajdy hajdy mažeme! Ještě se dvakrát vracím pro nějaké drobnosti a už nám nic nebrání vyrazit.
Cesta za řeč nestojí, prostě pár set metrů jedinou ulicí, kterou naše obec disponuje, aniž bychom někoho zajímavého potkali, prostě normální dopoledne. Když dorazíme k doktorce, zděsím se: Viktorka je celá mokrá (na fialových kraťasech je to zvlášť vidět) a z motorky pravidelně odkapávají kapky na podlahu čekárny. „Já jí zapomněla dát plínku!“ poleje mě pot. V tom spěchu jsem jí prostě zapla bodyno přes nahatou buchtu a jelo se. Hlavně že si zakládám na botičkách pro miminko, ha ha!!! Do ordinace vstupuji se slovy „omlouvám se, jak ta holka vypadá“ (holka má rozepnuté bodyno, které se jí, mokré až po pupík, plácá mezi buclatými kolínky, kraťasy se suší na sedačce pro pacienty, čistou plínu jsem naštěstí měla s sebou, aniž by to situaci nějak zachránilo). „Jé paní Suchopárová, to je mi úplně fuk, jak vaše holka vypadá!“ odpovídá doktorka, a já mám obavu, jestli si mne mezi socky nezařadila už dávno.
„Viktorko, neválej se po tý zemi, stačí, že jsi mokrá, ještě budeš špinavá!“ napomínám slečnu o pár minut později. „A copak se stalo, sedla si vám do louže?“ ptá se zvědavě paní doktorka a mně se dělá na jazyku uzel, když jí mám vysvětlit, že já, všemi obdivovaná a ostřílená matka čtyř batolat, která si zakládá na disciplíně a čistých, upravených dětech, zapomněla dát své malé holčičce plínku, no to se snad ještě nikomu v historii její ordinace nestalo.
Můj ranní zážitek už dokresluje jen plínka, kterou podkládám své čisťounké miminko. Pro tento případ mám připravenou zcela „nesockovitou“ sněhobílou plínku s veselými rybičkami, na níž náš chlapeček vypadá jako z cukru. Jenže plínku mezitím, aniž bych tušila, použil můj manžel jako bryndáček, takže je slepená a zcuckovatělá čímsi červeným a na přebalovacím pultu působí jako barevný hadr na podlahu. „pojďte si ho zvážit a tu plínku vemte s sebou, váha je studená!“ volá na mne paní doktorka a mne obcházejí mrákoty…
Vypotácíme se od doktorky a jdeme do místního obchůdku pro snídani, protože jsme ji doma nestihli. Děti si vyberou něco naprosto nevhodného a nezdravého a sednou si s tím před krámek na lavičku. „Maminko, to je dobrá snídaně!“ volá nadšeně Šimon a kolemjdoucí místní drbna se dívá na hodinky. Půl dvanácté a my vypadáme, že jsme právě vylezli z postele (oblečená neoblečená Viktorka ten dojem jen potvrzuje…).
Naše obec má čtyři sta obyvatel, pro něž je událost, když kolem projede dlouholhoťácký autobus. O tom, že soused pokácel strom na zahradě, se v hospodě diskutuje čtyři dny. A mně kdysi záleželo na tom, nepůsobit jako socka. Tak myslím, že je na čase, najít si nějaký méně ambiciozní cíl…
