Na úvod bych se asi měla představit všem, kdo neznají mé super vtipné blogy plné úžasných zážitků dokonalé matky, manželky a manažerky projektu mezinárodního formátu.
Ano, jsem ta, na jejímž každodenní výkonu stojí úspěšnost Evropy v globálním měřítku, a kdo zároveň pečuje o budoucí generaci právníků, vědců a jazykových expertů, kteří v se příštích desetiletích budou aktivně podílet na odvrácení mezinárodních hrozeb, cestách lidstva do vesmíru a obecně přispějí pro budoucí blaho planety Země.
V praxi tato má role obsahuje každodenní pendlování za hranice rodné hroudy (cz – brd). Upocené a nervozní zastávky cestou z práce v místní (= německé) Edece s myšlenkou na budoucí generaci, co nesmí dnes večer zemřít mou vinou hladem. (Houska za 0,80 EUR, raději nepřepočítávám, hlavní je, aby nezemřeli). Dlouhé fronty před kasou. Nemožnost zaparkovat kdekoliv po cestě, a to ani před Sparkasse, když by si člověk rád vybral nějakou tu kačku a podpořil svými výdaji zmírající německou ekonomiku. Procházky do lesa vyloučené, vše v soukromých rukách, vstup zakázán.
Když tak každodenně míjím pumpu na německo-českých hranicích (a bez zájmu minu pár vyžilých holek v laciných děravých punčochách), nemůžu se ubránit pocitu, že se vracím DOMŮ. A pojmem domů nemyslím jen návrat někam, kde mi rozumějí, když se v supermarketu zoufale snažím dopátrat strouhanky či sáčků do odpadkového koše. Myslím tím místo, kde lidé vyvěšují na Hrad červené trenýrky a nikdo je za to nezastřelí. Myslím tím národ, který sborově reaguje na hlášky typu „kde udělali soudruzi z NDR chybu“, „Hujer se hlásí“ či nadávají na počasí s nadšeným „chčije a chčije“. Místo, kde i v pracovním životě dodavatel uzná chybu v případě reklamace a vtipně dodá, „falíruje v tom jen to násobení, krát dvě to mělo bejt“. Pojmem domů myslím zemi, co dokázala v míru se rozejít se svými sousedy a dodnes je považuje za své nejlepší přátele, i když od té doby už uplynulo skoro třicet let a když je chceme navštívit, musíme si vyměnit peníze a připravit pasy nebo občanky.
Shrnuto a podtrženo, naše země je báječná. Jsem pyšná na Prahu, jsem pyšná na naši národní povahu, co neiniciuje konflikty, ba je naopak tlumí. Na naše hospody, kde je pivo dobré a levnější než voda a seženete tu ty nejlepší řemeslníky. Jsem pyšná na naše Krušné hory a na ceny v supermarketech či u holiče. S nadšením svým sucharům německým kolegům vyprávím o nočních tazích, které je možné podniknout s kolegy z práce a ráno jet pak rovnou do kanceláře, protože spát se už nevyplatí. OK, to možná není česká národní zvláštnost, v Čechách jsem to ale zažila a v Německu nikdy, ani na služební cestě. Uprchlíci, co u nás (zřejmě omylem) skončili, se dají spočítat na prstech pár ruk a i když my Češi na ně máme velice ostře vyhraněný názor, vlastně je u nás v životě nikdy nikdo neviděl. A kdyby snad ano, vzhledem k jejich počtu je umlátíme polštáři či přesvědčíme na naši cimrmanovsko – skepticky – ateistickou víru.
Možná jsme trochu maloměšťáci, možná máme trochu omezené obzory. Když jsem v roce 1993 – 1994 žila v Anglii, zažila jsem, co to znamená, být chudá holka z východu. Ze země, kde se podává žádost o telefon a když nejste firma, přípojku do tří let nečekejte. Ze země, kde se vyrábí legrační auta, o kterých se vyprávějí ty báječné vtipy o vyhřívaných zadních sklech. Ze země, kde si nikdy nemůžete být jistí, zda vaše roztomilé české koruny ještě platí, a protože nejste členy EU, nezbyde na vás jiná práce než utírání dětských zadků, vaření kašiček a doufání, že se váš život obrátí k lepšímu.
Dnes jsme jinde. Co do životní úrovně, se sousedy „sasíky“ se klidně a bez výčitek svědomí můžeme srovnávat. Uznávám, Bavorsko je asi něco jiného. Ale na parkovišti nedaleko Marienbergu moje auto nijak nevyčnívá. Dovolenou si užívám v podobných lokacích jako moji kolegové a co se týče oblečení, stačí sledovat módní trendy a člověk ty vyžilé nudné Němky celkem bez výrazného snažení strčí do rukávu.
A k tomu nám zůstává ten Cimrman. Naše národní bohatství. A smysl pro humor. A jihočeské rybníky a Krkonoše a roubenky a náš historický boj s Němci, který jsme v podstatě vyhráli, protože jsme uhájili vlastní jazyk a identitu. A naše schopnost napasovat se na cokoliv, co život přinese. „Tam kde žili vlci, Čech se přizpůsobil“…
Já jsem se přizpůsobila. Ve svém každodenním životě akceptuji, co po mně můj německý zaměstnavatel vyžaduje, ať je to sebevíc postavené na hlavu. Ale když tak míjím tu ceduli na hranicích a upozornění na rychlostní omezení a nutnost rozsvítit světla, vím, že jsem doma. A to je fajn. Doma je doma. I když to znamená šaška na Hradě (pod vlajícími červenými trenýrkami) a nově zvoleného šaška coby předsedu vlády. A o tom, že je přeci jen občas co závidět, vám povím jindy. I když i to bude celkem jen tak obyčejné a povrchní zamyšlení, stejně jako to dnešní. Dobrou noc.
