Od ledna pracuji v Německu, ve firmě jediný cizinec. Německá firma, němečtí dodavatelé, němečtí zákazníci. Naprosto vyloučeno blýsknout se bravurní češtinou či vybroušenou, roky vylepšovanou angličtinou.
Malé město, ač pár kilometrů za hranicemi, do své vlastní německé svébytnosti urputně zahleděné... a já mezi tím vším jako pionýr, průkopník a ... ve vlastních očích ... skutečný hrdina!
Každý den znovu přicházím o své pracovní panenství. Je tolik věcí, které jsou POPRVÉ!
Například, když čtvrtý den v práci na mne poprvé někdo promluvil u oběda. „Ještě si ten kabát sundejte, ještě nikam nejdem.“ (No není to věta, hodná vytesání do kamene? Vytesala jsem ji a od té doby se mnou u oběda zas už nikdo nemluví).
Poprvé jsem byla vyslána, něco vyřídit v jiné kanceláři a někoho oslovit (došly nám kancelářské sponky, tak jsem měla nějaké vyzvednout). Třetí den v práci. S trochou zakoktání a slovníkem jsem to zvládla. (Sponky = Klammer, protistrana pochopila, slavím drobné vítězství).
Dostala jsem svůj první pracovní e-mail: kolegyně píše, že aktualizovala telefonní seznam a informaci posílá všem zaměstnancům. (Šestý den v práci).
Dostala jsem svůj první pracovní e-mail, který nebyl určený všem zaměstnancům. Můj šéf od protějšího stolu mi posílá tabulku, o které právě mluvil. (sedmý den).
Dostala jsem svůj první OPRAVDOVÝ e-mail. Od kolegy z vedlejší kanceláře. (Tři týdny. A deset minut před tím mi přišel osobně oznámit, že mi chce poslat e-mail a jestli už mám e-mailovou adresu a jestli mu své podivné jméno napíšu na lísteček. Takže to zas až takový šok nebyl, ale poprvé je prostě poprvé a za zmínku to vždycky stojí.).
Poprvé jsem e-mail napsala já. Zahrnoval jednu větu: „Nové ceny jsou platné od 1.2.“. Nevyhnutelná reakce zdvořilého a nesmělého Sheldona, kterému byla adresována kopie e-mailu: „Máš tu pravopisnou chybu, chceš o ní vědět nebo ne?“ (v duchu si ukládám poznatek: To že se Němec ptá, ještě nutně neznamená, že je to otázka)... Takže přátelé, „ceny“ jsou „Preise“, nikoliv „Preisen“, nicméně ve třetím pádě „mit den Preisen“, konec jazykové vsuvky (Moderní učebnice němčiny, Lekce 2). Pochroumané sebevědomí, že jsem nezvládla napsat jednu větu. V práci den dvanáctý.
Poprvé mi zvoní telefon (dále než k tomu, že je to šéf z mobilu z výrobní haly, jsem se zatím ještě nedostala. V práci tři týdny).
Účastním se své první pracovní schůzky. Návštěva dodavatele technologie, já sedím v rohu a když je potřeba, vyzvou mne, abych zatáhla (prosím) závěsy, jde sem sluníčko. Taktéž třetí týden.
Poprvé jedu na služební cestu. Dodavatel prototypů má problémy s kvalitou a mne berou s sebou (světe div se), abych se něco přiučila. Dodavatel je majitel a operátor v jedné osobě a mluví silnou Erzgebirgštinou, což znamená, že chudák Sheldon musí každou jeho větu přeložit do pomalé, pečlivě vyslovované němčiny, které vzhledem k podstatě problému rozumím asi tak ze čtyřiceti procent (ač se tvářím na 96 a všichni mi to zatím žerou – to jsem zvědavá, kdy to praskne).
Jaká vzrušující POPRVÉ jsou ještě přede mnou?
Doufám, že ještě nějaká budou.
Možná budu poprvé někomu sama telefonovat.
(třeba si dokonce poprvé uložím nějaké číslo do paměti telefonu. A časem se jich najde šest, stejně jako je šest červených tlačítek, co na přístroji mám. A třeba číslo na šéfovo mobil z nich bude jenom jedno).
Možná se poprvé stane, že se na mne šéf obrátí s nějakou otázkou, protože o něčem budu mít lepší přehled než on.
A možná si jednou poprvé vzpomenu, že jsem si vlastně kdysi psala blog, kam jsem zapsala všechna svá pracovní poprvé, když jsem začínala tam, kde jsem nyní, děsně důležitá a nepostradatelná a všichni se můžou přetrhnout, aby se mnou u oběda seděli u stolu (a abych s nimi mluvila!) a aby někdy ode mně dostali e-mail anebo abych si jejich číslo uložila do telefonu, nebo si s nimi snědla kebab, nebo pizzu, pro ty co kebab nesnášejí (a já jim to blahosklonně odpustím).
A pokud to náhodou bude všechno jinak... Zkušenost s registrací na německém úřadu práce je nakonec taky významné poprvé, ne?
