Feministky mne za tento příspěvek rozsekají a já nevím, jestli to zvládnu. Ovšem jsem jedna z těch, komu genderové stereotypy nevadí. Naopak, považuji je za něco přirozeného a velice zdravého.
Jsem maminkou tří kluků (10, 9, 5) a jedné holky (6). Kluci mají mnoho společného, holka chudák hájí barvy svého pohlaví sama. Kluci jsou bordeláři, ale neustále něco tvoří a to je sympatické. Píšou knihy, milují testy z geografie a vyjmenují celý německý fotbalový tým. Holka kreslí s důrazem na detaily (řasy, nehty a květiny na šatech). A ač levák, učí se háčkovat s vyplazenou špičkou jazýčka, jako jsem to mívala já v jejím věku. Pokud zazní pokyn „děti převlékněte se“, kluci v lepším případě pohodí své svršky doprostřed pokoje a následně tvrdí, že jejich to oblečení není (ti dva starší sdílejí skříň, mají stejnou velikost). Kdežto holčičí věci často marně hledám, abych je následně našla složené ve skříni, což je poslední místo, kam bych při svém pátrání zamířila.
Rozdíl v klučičím a holčičím uvažování jsem mohla pozorovat mimo jiné před pár týdny, kdy jsem vzala děti do práce. Strávily tam tři nudné hodiny, částečně nad knihou, částečně u filmu a částečně pozorováním okolí. V okolí toho moc vypozorovat nemohly (seděly celou dobu na židli v kanceláři). Samík (9) si přesto všiml výrobků, které leží vyskládané na poličce: ošklivé kovové konzole, různě pokroucené plechy, u nichž jásáme, když se nám náhodou donese, kam se vlastně do těch aut montují. Protože takové díly každý automobilový výrobce schová hluboko do útrob automobilu, není prostě čím se chlubit, a vlastně ani jak je popsat.
Když pak večer pracujeme v kuchyni, Samíka se zaníceně vrací k tématu: „Mami, a když lezou z tý výrobní linky, to vypadají vždycky všechny úplně stejně?“ Nepředpokládám, že má o danou problematiku hlubší zájem a mechanicky odpovídám „No tak to víš že úplně stejně je vyrobit nemůžeš“. „A o kolik se liší?“ „No tak třeba o půl milimetru.“ „A to je hodně nebo málo?“ ... rozjíždí se téměř učená debata o tolerancích, jejich stanovení a následném měření, odchylkách a opatřeních ve výrobním procesu. Samík má oči navrch hlavy a chrlí jednu otázku za druhou, zatímco já loupu brambory a nechápu, co ho na tom může zajímat, když i já sama se k povinné kontrole těch geometrických protokolů musím dokopat a to ještě díky vnitřnímu zaslíbení zasloužené odměny, až se tím vším zdárně či nezdárně prokoušu.
A dnes jsem tu svou vnitřní nechuť konečně pochopila. Já totiž patřím k druhému táboru.
A druhý tábor má také otázky.
„A maminko?“
„Ano, Viktorko?“
„Kterého muže z práce bys chtěla, kdybys neměla tátu?“
Vysvětluji, že mám tátu.
(Zcela nelogicky, otázka zněla jasně).
„A kdybys ho neměla? ... A kdyby byli všichni křesťani? ... A kdyby byli všichni Češi? ... A kdyby tě všichni milovali? ... A kdyby všichni milovali nás? No tak mamííí, kterýho?!“
Večer otvírám knihu Jodi Picoultové „Nejsem jako vy“ o klukovi s Aspergerem. V chování hlavního hrdiny (chlapce s poruchou autistického spektra) nacházím jisté rysy Samíkovy povahy. A jeho zájmů. („A jak tu desetinu milimetru můžete tak přesně změřit?“).
A řeknu vám, v našem táboře je mi zkrátka dobře. Svět je tu barevný a lákavý a procházejí se tu muži, mezi kterými bych si mohla vybírat, kdybych neměla tátu. A jsou tu holčičky, které věří tomu, že by mě některý z nich chtěl, kdybych ho chtěla já, a kdyby byl křesťan, a kdyby ...
A nejlepší na tom celém je, že já toho tátu mám, a on je ten nejlepší ze všech. A to tvoří podstatu našeho štěstí, nic víc nechcem. A pro malé kluky je nakonec tohle taky to nejdůležitější, i když si v současné době zrovna lámou hlavu nad podstatou desetinné čárky na protokolu o geometrii ošklivé plechové konzole. Nebo ne snad?
