Dnes jsem prožila pravé dilema zaměstnané matky. Volbu mezi kariérou a rodinou. I když se člověk snaží, seč mu jeho omezené vnímání reality umožňuje, není to tak lehké, jak se zdá.
Návrat z práce v půl sedmé. OK, výjimka, začátek recertifikačního auditu a závěrečná fáze vyjednávání s dodavateli. Takových výjimek už ale pár bylo.
Dnes je pondělí, podívejme se na můj nadcházející pracovní týden. Začnu od konce, tj. od pátku.
Pátek jsem u zaměstnavatele uhrála. Kluci mají vystoupení, a vzhledem k tomu, že jsem to poslední strávila ve Stuttgartu na služebce (a následně v slzách prožila u videa), přes můj pátek tentokrát nejel vlak. OK, jednání se přesunulo, a to na čtvrtek. (Vstávat ve čtyři, pět hodin na cestě, přípravná porada, jednání, cesta zpátky pět hodin a ráno zas do práce. Do pracovní doby se započítává osm hodin, neptejte se mě, jestli je to proti německému zákoníku práce nebo ne). Teprve když jsem v rámci omluvy zákazníkovi (že v pátek nemůžu) vyslovila náhradní čtvrteční datum, uvědomila jsem si, že jde o datum, kdy se před deseti lety na chvíli zastavil čas. To jest, narodil se náš nejstarší syn. Nic se nedá dělat, zde dělá matka první kompromis. Budu na vystoupení, narozky musíme posunout. Na středu? Nelze, kluci přijedou ze školy pozdě (mají generálku na páteční vystoupení). Ve středu se tedy všichni potkáme u večeře, je to výjimka, jde o tu generálku na vystoupení.
Na úterý tedy posouváme inkriminovanou oslavu narozenin. Plánuji, že přijdu brzo (aby děti viděly, že mi za to stojí), i když recertifikační audit je v plném proudu a naše oddělení přijde na řadu v patnáct třicet. Jak to zítra bude, to nechám Nejvyššímu.
No a zbývá dnešek, tj. pondělí. Jak jsem se již zmínila, návrat domů z práce v půl sedmé. Pomuchlat děti, promluvit s manželem, zalít zahradu, nakrmit a vyvenčit psy. A teď nastává to pravé dilema: Správná matka peče na oslavu dort. Správná matka žehlí, aby děti nechodily zmuchlané. O manželovi nemluvě. Správná matka vytře, protože jinak se jí případní hosté přilepí k podlaze. Správná matka se postará, aby zítra v půl šesté bylo co k snídani. Správná matka uvaří večeři a sklidí linku.
A tady se trošku liší má představa správné matky a Správné matky, jak ji vidí okolí. V mých očích správná matka poslouchá, i když děti plácají kraviny, nepřerušuje je, naopak se snaží klást zajímavé otázky. Je s nimi, i když oni nemluví a soustředěně skládají lego. Lehne si s nimi před spaním do postele, poslouchá jejich starosti (mami a v Praze nemají krtky, když je tam to metro?). Ptá se jich na jejich starosti a radosti a vůbec se to netýká žákovské. Popere se s nimi na koberci a všichni se baví tím, jak se ti malí snaží maminu přeprat.
Ovšem to znamená, že zítra nebude dort.
A že půjdou do školy zmuchlané.
A že manžel nebude mít na zítřek čistou košili.
A že nám chcípne zelenina ve skleníku, a psi před dveřmi vyskáčou důlek.
Určitě mi řeknete, srovnej si priority.
Ale to není priorita typu hrát si s dětmi versus vařit. Je to priorita práce versus rodina. Protože kdyby mi můj čas nezabírala práce, stihla bych všechno, co rodina potřebuje. Ty psy prostě nemůžu nechat chcípnout, jen proto, že si zrovna chci povídat s dětmi. Jsem ráda, že jsem měla mozek v hlavě, když jsem se rozhodovala co po mateřské, a zůstala ještě dva a půl roku doma – aspoň děti už nejsou tak malé a spoustu věcí zažijí s manželem, který je s nimi každou volnou chvilku, co jsou ze školy.
Tak snad nám nějak vyrostou, a snad jejich zmuchlaná košile bude skutečně znamenat, že jsme si do noci povídali a ne to, že jsem brouzdala na internetu, psala blog a byla ještě horšejší matka, než si sama připouštím.
