Tento týden mi přinesl zajímavou zkušenost a zajímavé setkání. Obojí v rámci jednoho jediného rozhovoru. To jsem zvědavá na ty reakce. Fakt kontroverzní téma. Musím se obrnit
Má zkušenost zahrnovala setkání s ženou, která zastává tak extrémní feministické názory, že jsem si o ní (o jí podobných) dosud myslela, že takoví lidé jsou jen nakreslení v nějakých veselých knížkách a jejich jediným projevem života je vybledlá bublina u pusy. A účelem jejich existence pobavení čtenářů.
Zkušenost konfrontace, kdy jsem si v kolektivu tří mužů a dvou žen (ze zúčastněných žen jsem 50% představovala já) připadala jako jediný chlap, co má po několika desítkách minut diskuse chuť pěstí bouchnout do stolu a zařvat. „Padej k plotněěěěě!!!“…
Šlo o následující.
Zúčastnila jsem se nějakého pracovního školení na téma Projektový management. Sešli jsme se ve složení já, jakási doktorka z University ve Wuppertalu a dva muži ze soukromých firem, jedna chemická, jedna se zaměřením na logistiku.
Školení obnášelo tři dny a to znamenalo devět setkání u jídla, tj. devět různých konverzačních témat. Školský systém v Německu, odcházející Merkelová, Brexit, Trump, vliv Číny na celosvětové dění, světové hrozby, digitalizace procesů na universitě ve Wuppertalu…. (všimněte si tohoto odstavce, také sem – na blog iDnes – trošku patřím! Taky jsem intelektuálka! I když jenom poslouchám, přikyvuji a žvýkám.).
No a mimo jiné došlo také na rovnost pohlaví a potřebu změny slovní zásoby společnosti. Konkrétně například šlo o náhradu slova „studenti“ slovem „studující“. Dotyčná doktorka nám vysvětlila, že se necítí být oslovena, když na průkazce do menzy stojí „jméno studenta“. Ona přeci není student, ona je studentka, v horším případě za účelem kompromisu Studující. A požaduje striktně, aby byly podobná maskulina z (německého) jazyka vymýcena.
Striktně používat neutrální slova! Žádná sekretářka! Žádná „HOLKA pro všechno“! Žádní studenti, učitelé, zaměstnanci! Všechno pěkně genderově vyvážené! Zvlášť plurál, zvlášť plurál! (rozčiluje se doktorka, mává kolem sebe vidličkou a já s údivem pozoruji reakci mužů u stolu. Zdvihnutá obočí, nádech ke kategorické odpovědi a následně rezignovaný výdech).
Diskuse se přesouvá na téma ohodnocení vykonané práce. Plat mužů versus plat žen na stejné pozici. Genderová diskriminace zaměstnanců (-kyň). Všichni zuřivě kývají, jak jsou ženy na tom ve společnosti špatně a jak nesmírně trpí tím, že mají děti, které muži (taky-přece-snad-lidi) tak nějak pořád nemůžou porodit.
Balancování na tenkém ledu nás přivede k další téměř filozofické otázce.
Jsou ženské a mužské role vrozené nebo naučené? Jsme různí díky výchově, patriarchálním vzorům a tlaku společnosti, nebo je to dané geneticky?
Ukazuje se, že doktorka z Wuppertalu má jasno.
Od základu jsme všichni stejní! Mužské a ženské role jsou do nás uměle implementovány během našeho raného vývoje, sami od sebe jsme bezpohlavní jedinci bez určených rolí.
Ona má důkaz!
(důkazem stejnosti obou pohlaví je, že její manžel miluje jejich společné děti neméně než ona).
Vlastní názor těžko potlačit, ale díky přesile řekněme, možná to tak je.
Možná bych i já, nebýt trapného (navíc tehdy komunistického) vlivu společnosti na mou výchovu dnes u oběda raději diskutovala o budoucnosti elektromobilů či rozšíření produktové řady Gillette pro muže nebo o revoluční technologii vyztužení střechy BMW X5. Možná bych po konfliktu se šéfem neutekla zbaběle v slzách na záchod, ale potáhla bych z drahého doutníku a dala nezúčastněně nohy na stůl. (sorry za ten příklad, je to určo genderový stereotyp, ale já fakt po konfliktu se šéfem řvu jak kráva na záchodě a na doutník nemám ani pomyšlení, natož na kramfleky na stole).
Možná moje záliba v drbání s kamarádkami a předvánočním tvoření u něčeho sladkého k pití pramení z destruktivních chyb, kterých se při mé výchově (= výchově holčičky) dopustila moje maminka.
To nevím.
Co mne ovšem šokovalo byla skutečnost, jak si žádný z přítomných pánů své právo na kalhoty nehájí. Jak přikyvují a říkají „kdo ví“ a přitom je jasné, že žádný z nich se necítí povolán ke kojení a sezení na gauči u Sama doma, zatímco žena = úspěšná politička dělá kariéru.
Po očku je sleduji, jejich silné ruce s chlapskými nehty a také jejich uvolněné pózy za stolem s nechutně holčičími zákusky a kafíčkem.
A pak mi dojde, že nikomu z nich nekoukají chlupy z rozepnutých košil.
A že jejich tvar obočí je nějak podivně krásný, dokonalý a pěstěný.
A že nikdo z nich nemá vousy, všichni jsou hladce oholení.
A mají růžové košile.
A že během školení nebo obědové pauzy občas vytáhnou krém na ruce a pečlivě si jím promasírují kůži.
Bojovala jsem za ně do posledního dechu. Za jejich právo bouchnout do stolu, trochu smrdět a nemýt si nohy a vydělávat víc než žena. Být hlava rodiny a milovat rychlá auta a taky za jejich právo nevědět, kde v domácnosti najít sprej na okna.
Sama jsem hysterická a uřvaná a holka každým coulem. Přesto jsem si tak říkala..... ach Bože, to jsem na světě poslední chlap?
