Variace Na Petra Bezruče / Ūtěk

Tak málo krve mám a ještě mně teče z úst

stroužek tmavé rudé barvy stéká po tváři dolů.

Každé slovo bolí a tak radši mlčím.

Nahý, slepý svou vlastní bezmocností a studem

pozoruji pohůnky v uniformách i bez

jak se horečně snaží něco inkriminujícího najít.

Z roztržené tuby zubní pasty vykukuje růžek stodolarově bankovky.

Naštěstí vytékající pasta milosrdně uschová jediný

důkaz naší zášti vůči socialistické společnosti.

Za další půlhodinu už stojím v hale s naším tříletým

Tomášem. Pláče a chce zpátky k mámě.

Ta ještě někde u výslechu musí dokazovat, že opravdu nevidí,

a že nemá v úmyslu poškodit republiku.

Snažím se Tomášovi vysvětlit že, je to jenom hra na vojáky, když se mě s lítostí

svěří že se mu chce čůrat.

Vedu ho ke dveřím a tu nám zastoupí cestu mladý voják v uniformě.

Beze slova cvakne uzávěrem samopalu a zamíří…

Nikdy v životě nezapomenu na ty nic nechápající dětské oči plné strachu

jako nikdy nezapomenu na ke všemu ochotného vojáka s kamennou tváří.

Nezapomenu na nenávist a sílu, která mě z ničeho nic prostoupila celým tělem.

“Vidíš Tome, je to jenom hra”; říkám a s dost velkým zadostiučiněním ho nechávám vyčůrat

do velkého květináče u vojákových nohou.

O mnoho let později na silnici 101 plnou rychlostí vpřed

Přemítám jaké to vlastně bylo.

Jsem v bezpečí

Relativně šťastný

Úspěšný…

Jen sil mě ubývá každým dnem a každou minutou.

Vždycky jednou za čas musím zajít na skleničku

s vědomím , že až dospěji k neviditelnému bodu

octnu se zase mezi kamarády které jsem opustil a lidmi co jsem nechal za sebou.

Ráno se pak probouzím

se známou slanou pachutí v ústech a

tmavým flekem na polštáři,

Od krve kterou už nikdo

nezastaví.

Too little blood I have and yet it seeps out of my mouth.

Strand red slowly, unwearyingly running down

Every word increases the pain so I keep my mouth shut.

Naked, ashamed and helpless

I am watching flunkies in uniforms

Franticly looking for something.

I can see a piece of a hundred dollar bill sticking out of ruptured toothpaste container.

Luckily effluent paste quickly covers the only evidence of

Our ill feelings towards socialistic republic.

In next thirty minutes I am standing in the hall with our 3 year old Tomas.

He is crying for his mammy whom

is still being interrogated struggling to convince

those numbskulls that her blindness is a real condition

and she really is having no intentions to make any mockery of the republic.

I am explaining to Tomas that this is just a game when he whispers;

“Daddy I want wee wee.”

I take his hand but a soldier in uniform blocks the bathroom door.

Without the word cocks the machinegun and points...

I will never forget those uncomprehending fearful eyes staring at me and the

soldier ready to do whatever it takes.

I will never forget the hatred and the strength penetrating my entire body.

“You see Tommy, it is just a game.” I say and with quite a satisfaction let

him take a leak into a big planter next to soldiers leg.

Years later

Highway 101 full speed ahead and

I am still looking back thinking how it was, wondering..

I am safe now

Relatively happy

Successful

But still weaker every day, every minute

From time to time I have to go and have a few.

Knowing that when I hit the invisible mark I’ll slide back

To my friends and all people I used to know and left behind..

Then I’d wake up to the morning

With a familiar salty sensation in my mouth

And a strange red stain on the pillow

Still feeling the blood

Oozing