Ani sám nevím, jak tohle začalo, ale z ničeho nic vidím nad sebou Vona, mého šéfa, jak s rukou na mém rameni a očima vytřeštěnýma volá: “Ajvn, Ajvn jseš OK? Zavolejte 911!”
Frank Andrew Bartosh Good Man 130 let stary hrob zlatokopa Franka Bartose dobreho muze, ktery jsme vcera objevili na toulkach po Sierra Nevada. Suchel Suchel
No, po pravdě řečeno, mi to chvilku trvalo, než jsem si uvědomil svojí prekérní situaci. Seděl jsem totiž v křesle, kýval celým tělem a jak jsem se tak kýval, zíral jsem na svoji levou ruku, jak se houpe sem a tam. Z levého koutku mi visela slina a pravou rukou jsem si do té levé štouchal, jestli ji ucítím. Samozřejmě, že marně. Necítil jsem vůbec nic.
“To je OK,” říkám šéfovi, “jen asi potřebuju nějakej cukr.” A jak jsem to dořekl, odsunu křeslo za sebe a snažím se vstát. Na mrtvici je nejkrásnĕjší to, že nebolí, a nejhorší, že do poslední chvilky nevíte, co vám odešlo. A tak se také stalo, sotva jsem došlápl na levou nohu, srolovala se pode mnou jako kus hadru…
Můj boss mě okamžitě přišpendlil ke stěně a znovu požádal, ať někdo zavolá 911.
Než jsem se nadál, byl jsem na pohotovosti v místní Mount Diablo Hospital.
http://www.hospital-data.com/hospitals/MT-DIABLO-HOSPITAL-MEDICAL-CENTER-CO752.html
Během několika minut se mi vrátil všechen cit, zůstala jen šílená motolice, neuvěřitelná lehkost, šlapání si na jazyk a zmatek v hlavě. Dožadoval jsem se, aby mĕ pustili domů, ale doktoři jsou všude stejní. Jak si něco vezmou do hlavy, tak je jeden nepřesvědčí. Do dvou hodin mi udĕlali nĕkolik vyšetření včetně MRI. Pak mi přišel ošetřující lékař oznámit, že zatím nic nenašli, ale všecko ukazuje na malou mrtvičku nebo také TIA. A jak jinak, než že si mě tam zatím nechají na pozorování.
Během další hodiny jsem ležel ve své posteli sám na pokoji pro dva. Bylo mi daleko lépe až na tu podivnou slabost a touhu spát. Sotva jsem však zavřel oči, byla tu ošetřovatelka. Představila se a začala mě seznamovat s ovládáním postele, TV a okolím. Pak mi vzala krev. Sotva odešla, byla tu sestra a s ní už asi desátý výslech, pak mi přinesla jiná sestra věci na mytí a osobní hygienu a další výslech. Nato jiná ošetřovatelka přinesla večeři a musel jsem si zaškrtat objednávku na snídani a obĕd na druhý den. Co vám mám povídat, celou noc do mě píchali, štouchali a brali krev, jednu ampulku za druhou.
Ráno zase na dvě vyšetření , pak přišel doktor z rehabilitace.
Potřeboval jsem nutnĕ, abych byl tady odsud pryč. Vždyť na druhý den máme hrát s Martinou ve Voltaire. Proto jsem už od rána vyvádĕl psí kusy… a škemral o propuštĕní. Sestřičky se mohly zbláznit. Doktor z rehab se jen usmíval a řekl, že se jdeme projít. Ve skutečnosti mĕ však pozoroval. Cestou kolem oddĕlení jsem si uvĕdomil, že to tu znám.
Myron, náš nájemník z Concordu, ležel naproti přes chodbu. Mĕl tenkrát zanedbané selhání ledvin a jiné tĕžké komplikace. Bál se jít k doktorovi, protože nemĕl pojistku a žil z našetřených penĕz. Přišel jsem si tenkrát pro nájem a vidĕl ho zuboženého v křesle. Roztrhal jsem jeho šek a řekl mu, že tohle jsou peníze na doktora a ať se připraví, že čekám venku. Byla v tom i troška vypočítavosti − bylo mi jasné že má v bance sotva na dva nájmy a když bude nemocný, nebudu mít srdce ani žaludek na to ho vystĕhovat.
Od doktora ho odvezli rovnou sem, do špitálu.
Domů se k nám vrátil až za sedm mĕsíců. Nemocnice mu vyřídila důchod a s ním státní zdravotní pojistku MEDICAL. Dvakrát v týdnu ho vozí na dialýzu, a jestli se to tak může říct, je mu dobře…
Rehabilitační u mĕ nic podezřelého neshledal a vzal na vĕdomí moje přání, jít domů. Po nĕkolika hodinách přišli dva jiní lékaři, jeden po druhém, a oba se ptali na ty samé vĕci, na chodbĕ si pak porovnávali poznámky. Ještĕ zavolali do práce a chtĕli vĕdět, jak se mi to stalo a co je mojí pracovní náplní. Znovu ještĕ jedno MRI (jedna moje kamarádka v Čechách si už rok stĕžuje po rakovinĕ na bolesti hlavy, ale na MRI ji ještě neposlali) a večer mĕ propustili domů, abych už nekňoural..
Sestřičky mĕ hezky vyprovodily až ke dveřím ven z mezaninu (aby se přesvĕdčily,že si mĕ nĕkdo vyzvedne), a když jsem jim perfektnĕ nafingoval, že volám kamarádovi, aby pro mne přijel, rozloučily se a odešly.
Pak už stačilo jen najít na parkovišti mé auto, které mi kluci přivezli včera po práci, vymačkat kód na dveřích, najít klíče pod sedačkou a frrr domů. Na druhý den mĕ Martinka hodnĕ šetřila a dávala na mĕ strašlivý pozor, odehráli jsme celkem bez nehod. Ještě mĕ přemluvila, že nemám chodit do práce až v pondĕlí, a já vzhledem k tomu, že mi nebylo nejlépe, jsem souhlasil.
Pondĕlní ráno, abych se vyhnul komplikacím s nadřízenými, jedu místo do concordské kanceláře rovnou do Richmondu a do deseti hraju mrtvého brouka. Pak přišel první e-mail od Vona: “Avn, co se dĕje , proč nejseš doma?”
Odepsal jsem stručnĕ: “Cítím se dobře, dĕkuji za optání.”
Chvilku se nedĕlo nic, pak najednou druhý e-mail od Roniho šéfa mého šéfa:
“Jsem rád, že jsi OK. Přijeď do Concordu, chci vidĕt papíry z nemocnice.”
No to už bylo horší. Nechtĕl jsem zůstat doma, až se doktorům uráčí mĕ pustit z dohledu.
V concordské kanceláři jsem Ronimu ukázal propouštĕcí papíry z nemocnice. “Udĕlej mi kopii,” řekl, a tak jsem jí přinesl a položil před nĕj na stůl. “Tady,” ukazuju, kam se má dívat. Schopen lehké práce do první známky únavy. A pak dlouhý výčet nedoporučených aktivit. Hurá, mám vyhráno − myslel jsem si v duchu, když se v Ronim probudila nedůvĕra japonských předků. Chytl můj palec, co jen tak náhodou zakrýval odstavec, a jemnĕ mi ho “ukroutil” ven.
“A co je tohle?” zeptal se a pokračoval ve čtení.
“Nedoporučujeme řídit motorová vozidla.” Díval se na mne s nevyřčenou otázkou.
“Ale Roni, přece mĕ nenecháš doma? Zblázním se nudou a jezdit budu stejnĕ.”
Přimhouřil obĕ oči: “Slib, že se nebudeš rozčilovat a zvedat tĕžké vĕci.”
Ještĕ, že ho mám!
Zdravotní péče o mne byla ūplnĕ stejná jako o človĕka bez pojistky.
Je jasné, že naše zdravotnictví má mezery a není dokonalé. Hlavní příčinou toho, proč je zdravotní pojistka tak drahá, je to, že nemocnice musí léčit nejen občany bez pojistek, ale i nelegální přistĕhovalce bez pojistek.
Zde je příklad svĕdectví administrátora jedné nemocnice na Floridĕ. Péče o nelegální pacienty jde do milionů!!! Nemocnice se snaží na svoje náklady − $30,000.00 (za jednoho pacienta) − předat pacienty mexickým (i jiným, podle statní příslušnosti) ūřadům, které je odmítají. US imigrační a policie se tím nechtĕjí také zabývat, protože být nelegální není dostatečný zločin. Podle velice střídmého odhadu za rok 2007 ztráty tohohle druhu stály floridské nemocnice 100 milionů!!! Plus legální poplatky atd. V Californii to musí být desetkrát horší.
http://uk.youtube.com/watch?v=bLJxmJZXgNI
