Bylo to tak kolem páté hodiny odpoledne, jedu po čtyřce dokončit službu v Concordu, když zazvonil telefon.
San Francisco
Ani jsem se nepodíval, kdo to volá. “Help
please help…” ozval se v telefonu plačtivý hlas. “Sue?” zeptal jsem se , ale vlastnĕani nemusel. Než jsem se nadál, zavĕsila. Na mé zpĕtné volání neodpovídala, a tak
jsem v panice vytočil Mishell.
Společnĕ s ní jsme se sešli u Sue. Nikdo nebyl doma, ale po chvilce pátrání jsme se
dozvĕděli, že ji odvezli do nemocnice.
Znám Sue už nĕkolik let. Byla to jeden čas vlastnĕ Mishellina tchýnĕ. Před
dvĕma lety se přestĕhovala z Las Vegas, kde opustila dům a dobře placenou
práci. Mĕla toho už dost a hlavnĕ tam byla sama. Já ji tenkráte nechal bydlet
zdarma u mne v dolním bytĕ právĕ proto, že je s Mishell příbuzná.
Doufala, že dùm prodá a najde si práci... jenomže to zrovna začal ten velikej mazec s
nemovitostmi...
Na druhý den se dozvídáme, že Sue je na protialkoholním oddĕlení. Bylo mì z toho
tak všelijak, cítil jsem tak trochu vinu na tom všem. Vĕdĕl jsem přece, že se s
ní něco dĕje, ale pro samou starost o sebe jsem tomu nevĕnoval pozornost.
Včera ji pustili domů .To byla příležitost si popovídat a ujistit ji, že není sama.
Když jsem dorazil, Mishell už tam byla. Sedĕli jsme na verandĕ pod stromy a povídali
si. Sue usrkovala kávu a vyprávĕla o svém trápení.
Už rok nemùže prodat dùm ve Vegas, splátky ji ničí, její syn Joe je na vojnĕ v
Iráku, už pár let se potýká s rakovinou žaludku, a protože začala pít, je to s
ní horší a horší.
Nedávno se rozhodla vzdát se domu a už dva mĕsíce neplatí a čeká, až jí ho banka
sebere. Celé noce hlídá, kdy jí Joe zavolá… Na základnĕ se mají dobře − je to
vlastnĕ oplocené mĕstečko se vším všudy (KFC, Pizza Hut, Taco Bell, atd.)... taková malá Amerika.
Armáda se stará dobře ,ale když je Joe ve službĕ, jde o život.
“At jdou k čertu s jejich ženevskejma dohodama. Střílej do našich klukù, kdy se
jim zachce, vystřelí dávku a zahodí samopal. Naši nesmĕji střílet, pokud nemají ti
hajzlové zbraň v ruce! I když vĕdí, že po nich střílí, nesmĕjí, rozumíte tomu?”
Celá se chudinka třásla.
Naštĕstí zazvonil telefon…
Sue si ho vzala do kuchynĕ a já zùstal s Mishell sám.
“Já také už přestala platit mùj dùm,” řekla mi v klidu a pomalu slabiku za slabikou, jako by chroupala pistáciové oříšky, ”a dala jsem výpovĕd u
sherifa.” Koukám na ní jak opařený: “Vždyť jsi o to místo tak bojovala?”
Vysvĕtlila mì, že se chce vĕnovat dĕtem a ne se honit za penězi a strachovat se,
jestli bude mít příští mĕsíc na splátky.
Mezitím se vrátila Sue, usmívala se jak californský mĕsíc… Volal jí šéf a místo toho,
aby jí vyhodil za pití, jí nabídl extra volno na zotavení a povýšení jako
součást terapie…
Cestou domů jsem mĕl o čem přemýšlet… Celá ta lapálie s pùjčkama se začala dotýkat
lidí kolem mĕ. Kdy budu na řadĕ já?
Můj plat je $5600 hrubého, za benzín dostávám $500, nĕco bokem, nĕco za muziku., nájemnici, když je mám, $850…
Alimenty na bejvalku a příspĕvky na syna po velkých bojích jsou $1500, splátka na dům je minimum $2200… pak ještĕ kreditní karty… timeshare na Floridĕ… mùj bože, už asi brzo…
A když už to na mĕ přijde, zvolím si také tak moudře jako oni ?
Nebo jako vždycky začnu předem prohraný boj s vĕtrnými mlýny?
K čertu s morálními principy, do hajzlu s bojem o nĕco, na co se nedá sáhnout.,Čekat na nĕjaký zázrak? Stejnĕ mĕ nakonec ti nejbližší ukřížují jako psance. Protože oni sami čekat neumí a nikdy nepochopí… žít se musí, a to zas neumím já . Jsem jen samá zodpovĕdnost…
Naštĕstí mám Sue a Mishell.
Zeptám se jich a tentokrát je poslechnu…
