Zatraceně bílá vrána

Ten vyděšený kluk se choulil za sloupem v podloubí, celý obalený sněhem a bulil. Z očí se mu valily slzy jako hrachy. Naklonil se k němu a pokoušel se zjistit, co se mu stalo.

„Proč brečíš? Stalo se ti něco?“ 
„Kluci mě nejdřív koulovali a potom mě hodili do sněhu. Cpali mi ho za krk, za bundu, do obličeje. Upadly mi brýle, neviděl jsem. Bylo jich strašně moc, nešlo se tomu vůbec bránit.“
Podal mu kapesník. Kluk si otřel zmrzlý obličej a vysmrkal se. Pak pokračoval: „Dělají mi pořád něco. Ale dneska je strašný mráz. Je mi zima a štípe to. Máma bude doma vyvádět, že jsem po nemoci a jsem mokrej. Ještě mi vynadá.“
„ Nebul. To se dá přece normálně vysvětlit ne?“
Ten mrňous jen zavrtěl hlavou. „ To je vidět, že neznáte mojí mámu. Okamžitě vidí, že budu mít zápal plic. Má o mě hroznej strach, víte?“
„A o tom, že ti kluci takhle ubližují jí říct asi taky nejde, viď?“
Malý se na něj tázavě podíval: „Jak to víte?“
Pokrčil rameny. „ Tak. Hodně čtu, víš? Psychologii a tak.“
Kluk popotáhl, marně se snažil si očistit brýle a zvednout se ze zledovatělé dlažby.
„ Jestli se bojíš, pojď kousek se mnou. Pracuji tamhle kousek v knihovně. Vracím se tam z oběda, měli jsme polední pauzu. Netroufnou si na tebe, když půjdeme spolu. Vyčistíme brýle, trochu se zahřeješ a můžeme si o tom třeba popovídat, jestli chceš.“
Klučík si hodil na záda zasněžený školní batoh a vděčně ho následoval. Přešli náměstí a prošli vlhkou chodbou historického domu, v jehož přízemí byla městská knihovna. Odemkl a pokynul klučinovi, aby vstoupil. Malý poslušně ze sebe oklepal sníh, vytřepal si čapku, rukavice i kapuci plnou tajícího sněhu než prošel.
„ Pojď, dáme to všechno na chvíli třeba tamhle na topení, ať to trochu uschne a zahřeje se. Posaď se, uvařím ti čaj, chceš?“ Chlapec kývl a leštil si upatlané brýle cípem kostkované košile.
„Vyhrožují ti, že když to někomu řekneš, bude to horší?“ Kluk pokývl hlavou.
„ Existuje někdo, komu se s tím můžeš svěřit?“ 
Teď pro změnu malý hlavou zavrtěl. „ Máma by řekla, že jim to mám oplatit a je to. Oplatit! To nejde. Je jich moc a jsou děsně suroví. A paní učitelka nám ve škole říkala, že nemáme žalovat. Tak nežaluju. Stejně by mě potom zmlátili ještě víc.“
Sedl si k němu na bobek a díval se mu zpříma do malých smutných očí: „ Jenže když to nikomu neřekneš, můžou v tom pořád pokračovat. Mají nad tebou moc. Ovládají tě tvým strachem. Tvůj strach je pro ně taková potrava. Živí se jím. A chutná jim. Vybrali si tě proto, že se neumíš moc prát, že máš strach a že jsi slušný a přemýšlivý kluk. Jsi jiný než oni. Nehodíš se mezi ně, protože jsi citlivý. Proto mají legraci z toho, že tě trápí. Půjčím ti jeden příběh. Možná ti bude připadat, že je tak trochu o tobě.“
Kluk si chvíli listoval v knize, pak poděkoval, popadl částečně oschlé věci a upaloval domů, aby se máma o něj doma nebála. Sotva za ním stihl zavolat, aby se zaběhl schovat do knihovny, kdykoli ho budou zase jeho trýznitelé pronásledovat.
Vracel se. Příběh klučíka zaujal, začal číst. A nejen to. Začal se kamarádit s dětmi z nedalekého gymnázia a zjistil, že by tam chtěl studovat. Přijímačky udělal hravě, protože měl velký všeobecný rozhled, díky tomu, že hodně četl. Na gymnáziu si našel sobě podobné kamarády, s nimiž občas zašel i do knihovny. Kdoví, třeba z něj bude jednou taky knihovník.