Za co všechno může jiná barva kůže

Můžeme svému okolí nebo sami sobě tvrdit, co chceme, ale mnoho z nás má sklony posuzovat druhé poněkud povrchně. Třeba podle barvy pleti.

Parádní letní den a ona ho musí trávit na poradě, zavřená v budově z přelomu minulého století, takže bez klimatizace a bez pořádného větrání. Dvě ventilačky to nezachrání. Konečně šéf vyhlašuje konec! 
Hurá vyzvednout dceru od vlaku. Pohled na hodinky. To stíhá! Skočí do vedrem rozpáleného auta a vyráží. K nim do vsi je to asi patnáct kilometrů. Za tu dobu se vůz stihl sotva zchladit, i když se klimoška činí, co to dá. Na zastávku vlaku je to ještě dva kilometry po rozbité asfaltce.  Má asi pět minut čas. Naseděla se dneska už dost. Vypíná motor, nechává stočená okénka a vystupuje z vozu, aby se trochu protáhla. Další den, prožitý zbytečně v pevnosti zvané úřad.

Obloha je blankytně modrá, vzduch se tetelí horkem a pár metrů odtud kvete lípa. Omamně voní a bzučí tisíci pracujících včel. Že by si trochu květů zatím natrhala? V zimě se budou do čaje hodit. A alespoň si při tom trhání na chvilku natáhne sezením ztuhlá záda. V kabelce nachází sáček od svačiny a dává se do díla. V kabelce se rozezní telefon.  Pravačkou ho vyloví a přijímá hovor. Levačka mezitím nepřestává trhat voňavé kvítky a strkat je do kabelky, v níž je nachystaný rozevřený sáček.
„Ahoj Jardo! Jako do voleb? Já ti nevím. Mám dost málo času a chtěla bych ho trávit i jinak než vysedáváním po chůzích. Samozřejmě, že chci něco změnit. Samozřejmě se mi v naší obci pár věcí nelíbí. Víš, já vlastně ani nevím, jestli bych vám byla užitečná. Jestli umím něco, co byste vy ostatní beze mě zvládali jen těžko, pokud vůbec. Já si zkrátka myslím, že vám to beze mě půjde stejně dobře jako se mnou. Že mě lidi znají jako slušného člověka a budou mi věřit? Takových je určitě víc. No dobře, rozmyslím si to, no jo. Když tak se ozvu. Ahoj.“

Z lesa se ozvalo zahoukání vláčku. Sáček je z poloviny plný. Zítra natrhá další polovinu a každý další den, dokud lípa neodkvete. 

Motoráček brzdí ve stanici a z posledních dveří vystupuje dcera se školním batohem na zádech a mává na ni. Vystupují i sousedé z jejich obce. Zběžně zkontroluje, komu bude milé ušetřit nohy v tomhle vedru. Starý Jandák jede ze šichty. Tlačí kolo, protože ráno mu žádný spoj nejede a odpoledne si těch patnáct kilometrů kopcovitým terénem rád ušetří. Naskakuje na kolo a zkušeně kličkuje mezi hrboly na rozbité silnici. Z prvních dveří hned za kabinou strojvůdce se rozvážně vyklátil  výčepák Lojza, trochu nadměrně snědý na středoevropské poměry. Lojza je sympaťák se smyslem pro humor, který dokáže celou hospodu bavit svými vtipy, kytarista, který si našel čas na to, aby trénoval místní kluky fotbal. Po zavření hospody u nich v obci jezdí do té sousední, která ještě zatím přežívá. 
„ Ahoj Lojzo, jedeš s námi?“ Pokyne na prázdné místo vzadu v autě.
„ Rád se svezu, nohy dneska vůbec necítím. Tam byl zase frmol v tomhle vedru.“ Lojza se vděčně skládá na zadním sedadle, dcera se zatím otáčí a shrnuje kabelku a školní batoh na volné sedadlo, aby měl Lojza dost místa.
„ Když už taxikařím, tak ať je to k užitku, místa je tu dost. Táta se nám vrátí večer z Polska, tak to musím rozvážet dneska já.“ Podotkne od volantu.
„ O Polsku mi ani nemluv!“ Ozve se ze zadního sedadla. 
„ Jel jsem tam s kapelou, do noci jsme hráli a já jsem pak celou tu štreku řídil. No a mikrospánek je sviňa. Způsobil jsem takovou tu dopravní nehodu, jak lítaj všude plechy a bakelity, ale nikomu se , zaplaťpánbůh, nic nestalo. Kdybych byl bílej, sepíšeme to, zaplatím pokutu a jede se dál. Jenže oni si to potřebovali ověřit, že jako jestli nejsem uprchlík, že jsem takovej tmavej. Kontaktovali naše policajty a naši mi sebrali okamžitě sedm bodů. Předtím jsem nedávno překročil rychlost, takže jsou body vyčerpaný a mám po řidičáku.“
Že by diskriminace podle barvy pleti opravdu existovala? Ve střední Evropě? V jednadvacátém století? Proletí jí hlavou. Možná postihli Lojzu spravedlivě a je to jen její dojem. Koneckonců u té nehody nebyla, takže těžko soudit.

Jsou ve vsi. Vysazují Lojzu na plácku před uzavřenou hospodou a zajíždějí k nim do dvora. 
„Lojza to asi s tou svojí barvou pleti nemá úplně jednoduchý, viď mami?“ Zeptá se dcera, která zatím všechno jen mlčky poslouchala.
Myslela na hloupé vtipy štamgastů v jejich hospodě, dokud u nich ještě fungovala, na Lojzův tmavý vzhled. A občas i na rasistické výkřiky diváků, když Lojza kluky vyjel na zápas někam, kde ho neznali. Většinou pokřikovali nebo vtipkovali ti, kteří toho pro druhé moc nedělali a vůbec tak nějak nesahali sympatickému a družnému Lojzovi ani po kotníky. Pokývala hlavou a obě mlčky vešly do domu.

Ještě v předsíni při zouvání bot zavolala Jardovi.
„ Já jsem si to přece jenom rozmyslela a s vámi do těch voleb půjdu. Asi by měl být ve veřejné funkci někdo slušný. Aby zabíral místo, které by jinak zůstalo pro hlupáky a primitivy. Svět tím asi nezměníme, ale uděláme ho aspoň o chlup snesitelněší.“
Slyšela, jak si Jarda do telefonu nahlas oddechl.