Kde najít zdroj své vnitřní síly

Jednoduchý návod k tomu, jak nastartovat den, zklidnit jeho průběh a nakonec den spokojeně uzavřít. Nekomplikovaný, nenáročný a zcela zdarma.  Vyzkoušet se má v životě všechno. Tedy téměř všechno. 

Co udělám jako první, když se probudím? Ještě předtím než otevřu oči? Uvědomím si, kdo jsem. Možná se tomu budete divit. No to je přece jasné, řeknete si. Jsem máma, popřípadě babička, a potom taky účetní, manažerka, učitelka, lékárnice, prodavačka,... Kromě toho ještě třeba dcera, sestra, sousedka,knihovnice, cvičitelka.
Ano, jistě, to všechno jsme. Ale kdo jsme skutečně? Až mi děti vyrostou a odejdou z domova, přestanu být na prvním místě mámou? Až změním zaměstnání a půjdu do důchodu, budu bez práce nebo nedej bože, onemocním a nebudu třeba paní doktorka, které si lidi váží a uctivě ji takto titulují, kým potom budu?

Právě proto si každé ráno uvědomuji, kým momentálně jsem, co na mne ten den čeká, co bude mým hlavním úkolem. Na co se nejvíc těším a čeho se naopak docela obávám. Právě proto se jako na to první , co udělám ještě před otevřením očí, zaměřím na svůj vnitřní střed. Je to místo, které snadno najdu, když si dám bříško palce kterékoli ruky do pupíku. Střed dlaně téže ruky leží nad mým vnitřním středem. Snažím se tohle místo aktivovat jako první. Dýchat do něj, zpevnit svaly, vtahnout spodní bříško dovnitř, abych měla pevnou základnu pro nový den.

Po aktivaci vnitřního středu si představím, že mám pod kostrčí ciferník hodin. Tím směrem, kde jsou nohy, je dvanáctka, směrem, kterým se nachází hlava, je šestka. Rozkývu pánev nejdřív ze šestka na dvanáctku, pak z trojky na devítku na svém pomyslném ciferníku, pánev se mi tedy kývá ze strany na stranu. Postupně kývání převedu na plynulý krouživý pohyb po směru hodinových ručiček a potom proti směru. Vypadá to náročně, ale zabere to pár minut a celé tohle zdánlivě bláznivé počínání mi výrazně usnadní nadcházející den, rozpustí strach z toho, že něco nezvládnu a kdyby se o mě náhodou pokoušela trudnomyslnost, ba dokonce deprese, prodýchám a prošplouchám ji tak, že to v zárodku raději vzdá. Samozřejmě, že tohle fyzické cvičení, rozkývávání mého vnitřního středu, provádím za maximálního soustředění na to, co dělám, na dech a na pohyb, který vykonávám.

Pokud se obávám nějakého náročného úkolu, rozdělím si ho na malé kroky, které jdou jednoduše zvládnout a postupně je plním. Za splnění každého z nich se ocením, pochválím, popřípadě i drobně  odměním. Nemusí to být nutně sladkost nebo jídlo, většinou si přečtu zajímavý časopis nebo knihu, věnuji se několika minutám slastného nicnedělání se šálkem čaje nebo kávy, popovídám si s někým příjemným o tom, co mě zajímá, prostě si udělám něco sama pro sebe.

Pokud opravdu chci, aby mne někdo bral vážně, nadechnu se do svého vnitřního středu a vyjádřím stručně a jednoduše svůj požadavek odtud. Opřu o svůj vnitřní střed svůj dech, když začínám svoji žádost vyslovovat. Vypadá to tak jednoduše, že to nemůže snad ani fungovat, ale při troše soustředění se žádaný výsledek dostaví. Nemusím křičet, zvyšovat hlas, vyhrožovat, manipulovat. Prostě se jen opřu o svůj vnitřní střed a v klidu mluvím, nic víc.

Svoje opravdu velká přání si nechávám na večer. Před usnutím se opět soustředím na svůj vnitřní střed a svoje přání s nádechem posílám právě tam. S výdechem je odevzdávám prostoru kolem sebe, aby se podle mých přání uspořádal. Přání a požadavky formuluji co nejjednodušeji, tak, aby jim rozumělo sedmileté dítě. Čím složitější a komplikovanější záměry totiž máme, tím náročnější bývá jejich uskutečňování.

A taky občas nezapomínám ocenit to, čeho jsem už dosáhla a být vděčná za to, co ve svém životě mám. Je to dobrá prevence proti depresivním stavům.

Působí to ezotericky, jako z nějaké příručky New Age? Mně to funguje. Proč by to tedy nemohlo fungovat i ostatním, třeba vám? Za vyzkoušení nic nedáte.