Zamyšlení adventní

Kdo nám ukradl ten nostalgický poklid ladovských Betlémů? Proč si dnes přes přebujelou adventní výzdobu nadcházející svátky sotva připomeneme?

 V devadesátých letech tlumočila v Heidelbergu. Byl listopad a brzy se stmívalo. Obchody byly vánočně nazdobené, což se takovýmhle způsobem v Česku tenkrát nevidělo. Připadalo jí to kýčovité, přehnané. Ti ale s těmi Vánocemi nadělají, myslila si. Ty čtyři týdny adventu, které ji dělily od návratu domů, se jí zdály jako celá věčnost.
 Domů se vracela na svátky s plným kufrem od auta. Dárků samozřejmě. Čekala jí spousta práce a chystání: uklidit, navařit, napéct cukroví. Za dva dny to nešlo v podstatě stihnout, a tak si vyvinula takový úsporný způsob. Do chystání salátu a obalování zapojila i děti, zrovna tak jako do výroby cukroví. Každý si uklidil svůj kout, kuchyň a koupelnu si rozdělili. Stihli se kupodivu na Štědrý den projít, navštívit starou babičku a ještě se podívat na oblíbené pohádky. Byly to tenkrát docela pohodové Vánoce plné radosti, že jsou po tom dlouhém odloučení zase spolu.

Přezdobené obchody dorazily za ta léta i do Česka. Kýčovitá světýlka na nás útočí i v zapadlých vesničkách a nenechávají nikoho na pochybách, že se ten blázinec po roce zase vrací. Po roce, kdy si z okna klimatizované kanceláře zpoza zatažených žaluzií nestihla všimnout, že venku zima vystřídala jaro, po něm nastoupila letní vedra, pak se nádherně zbarvily stromy, aby potom svojí barevnou nádheru zase shodily a holé na sebe přijaly kýčovité osvětlení, neomylně zvěstující nadcházející dobu nákupů, chystání a celé té vánoční hysterie. 
Teď už Vánoce nechystá. Děti vyrostly a založily svoje rodiny. Přijedou ji navštívit na jedno odpoledne, jejich partneři mají taky svoje rodiny a ona to respektuje. Navaří, napeče, nachystá dárky pro vnoučata. Navštíví svoji starou maminku, která se osamělých Vánoc každoročně děsí, aby jí jako dobrá dcera udělala společnost. Staří lidé nevyhledávají psychologa, aby jim spravoval životem pochroumanou duši za pár stovek za každou hodinu sezení. Prokousávají se svými splíny sami.
Dnes kráčela setmělou ulicí s rukama plnýma balíčků a papírových tašek s dárky pro děti a vnoučata a přemýšlela o tom, že jí ve zběsilém shonu utekl další rok života. Rok, kdy se snažila vyhovět ostatním a na sebe jako obvykle zapomínala. Tyhle stromy na jaře kvetly, ale ona je v květu téměř neviděla. Jezdila totiž domů za tmy a zajížděla s autem do podzemní garáže, odkud vyjela výtahem až ke dveřím jejich bytu. I parné léto prožila v klimatizované kanceláři a domů do opět klimatizovaného bytu dojela klimatizovaným autem. Teplý podzim prožila před rozsvíceným monitorem, protože studovala jakési nové směrnice.
Dnes se bůhvíproč rozhodla jít domů pěšky a cestou se porozhlédnout po obchodech jako za starých časů. Už zapomněla na dotěrný vítr, zalézající za každý záhyb kabátu, na ruce mrznoucí i v rukavicích, protože nesou tašky s nákupem. Nemusí spěchat, nečeká jí doma nikdo, kdo by se bez ní neobešel. Od pouličního prodejce si koupila Nový prostor a zastrčila ho kamsi mezi balíčky. Zastavila se ještě ve večerce před domem, aby koupila něco k večeři. Pohovořila s paní pokladní, rozloučila se a vyšla na chodník. Vzala dotírající telefon. Volala dcera. „Ahoj mami, jak jsi to, prosím tě, tenkrát všechno stíhala? Nebyly myčky, internetové obchody, zásilková služba. Ty jsi často cestovala a nás hlídala babička. Přesto si na to období vzpomínám jako na pohodové. Proč je teď kolem mně tolik spěchu? Kdo nám ukradl to plynutí?“
Zamyslela se. Sama najednou hledala ta správná slova.
„Možná jsme neměli tolik možností. Neměli jsme takový výběr. A tak jsme byli prostě spolu. Ale to jde i s těmi možnostmi. I s tím výběrem. Jen si vybrat tu správnou alternativu. A nenechat se rozhodit tím ostatním. Tím, co se nám v reklamách pokoušejí vnutit. Prostě vědět, co je na těch svátcích důležité. A na životě vůbec.“