Vážená profese

Poslední dobou se hodně píše o tom, že školy stárnou. Průměrný věk učitele je přibližně kolem padesátky. Mladí se do školství příliš nehrnou. Není divu, jejich pracovní podmínky nejsou právě  nejluxusnější. Jak tomu bývalo dřív?

V tereziánské době učívali vojenští vysloužilci. Kvalifikaci měli víc než dostatečnou, protože škola v té době připomínala víc než cokoli jiného armádu. Panovala zde tuhá kázeň, fyzické tresty nebyly ničím neobvyklým. Bylo třeba vychovat poslušné vojáky a poddané. Vlastní názory se netrpěly, nejlépe hodnocené byly poslušné dívky a tu a tam i poslušní chlapci. Škola poměrně úzce spolupracovala s církví, v drtivé většině katolickou. Škola měla být nepolitická, což v praxi znamenalo, že byla poplatná vrchnosti a církvi. Učitel býval v podstatě sluhou církve, hrával v kostele, připravoval děti na ministrování, rozepisoval partitury. Býval podřízen radním, takže nebylo záhodno, aby se jim v názorech jakkoli protivil. Plat učitel nedostával žádný, býval placen rodiči svých žáků, často pouze v naturáliích.  Bydlíval přímo ve školní třídě, v lepším případě ve školní budově.

V obrozenecké době už musel učitel dosáhnout určitého vzdělání. Třídy bývaly přeplněné, naprostá kázeň tu bývala nutností, aby se dítka aspoň něčemu naučila. Ačkoli si učitel ani  téhle době nijak báječně nežil, těšíval se alespoň určitému respektu svých spoluobčanů. Učitelky bývaly svobodné. Pokud se učitelka vdala, přestala obvykle učit a věnovala se svým dětem a své rodině. Učitel na své definitivní místo čekával poměrně dlouho. Stálé učitelské místo znamenalo určitou jistotu, které si takový učitel považoval.

Vdané ženy - učitelky začaly být obvyklým jevem se vznikem nové republiky, kdy se po konci války mužů obecně nedostávalo v nejrůznějších profesích, učitelskou nevyjímaje. I tehdy se oficiálně tvrdilo, že škola by měla být apolitická. Vzdělanost byla v té době poměrně vysoce ceněna, lidé si učitelů vážili.

Lehké to učitelé neměli v dobách protektorátu. Šetřilo se na energiích, topení, školní budovy často sloužily jako ubytovny pro nejrůznější vojenské útvary, uprchlíky a podobně. Školy a jejich pracovníci měli povinnost pomáhat v administrativě obce, kde se škola nacházela. Ke konci války často docházelo k přesunu vojenských jednotek, ve velkých městech k bombardování. Učitelé měli v té době za žáky zodpovědnost i v těchto válečných podmínkách. Mnoho učitelů bylo nasazeno na práci v Reichu. Škola byla povinna šířit nacistickou propagandu, ačkoli se tomu učitelé snažili bránit.

Po osvobození nastává euforie vyobrazená ve filmu Obecná škola. Ta bohužel netrvá dlouho. Po roce 1948 škola přestává být nepolitickou a vstupuje do ní opět propaganda vládnoucí strany. Řediteli škol se stávají pravověrní komunisté, školy zdobí nástěnky s povinnou výzdobou k výročím Stalina, Lenina, Gottwalda, Říjnové revoluce nebo takzvaného Vítězného února. Učitelé povinně doprovázejí své žáky na kulturní vystoupení k nejrůznějším výročím, schůzím , prvomájovým či lampionovým průvodům a podobně. Učiteli se stávají absolventi pedagogických fakult. Součástí jejich studia je i marxisticko-leninská filosofie a takzvaný vědecký ateismus. Součástí vzdělání na školách všech stupňů je opět tuhý dril a žádné výjimky ani alternativy se nepřipouštějí. Ačkoli učitelé patří mezi státem preferované profese, je jich výrazný nedostatek. Ani jejich finanční ohodnocení není nijak závratné, činí zlomek výplaty dělníka nebo řemeslníka.

Po roce 1989 se poměry uvolnily i ve školství. Zmizela všudypřítomná nezáživná propaganda, začaly vznikat alternativní a soukromé školy či víceletá gymnázia, později možnost domácího vzdělávání. V dravém ovzduší podnikání a ekonomických přeměn se školství měnilo jen velmi pomalu. Mladší a dravější dali přednost dynamičtějším profesím s perspektivou slibné kariéry. Ve škole zůstávají spíše rodinné typy, často idealisticky zaměřené. Učitelé se méně než jiné profese domáhají materiálních či jiných výhod. Školství v žádném období naší historie nebylo pro vrchnost prioritou a není tomu tak ani v současné době. Vzdělaný a samostatně uvažující občan je totiž pro politika nebezpečný. Nelze jej jen tak snadno zmanipulovat, obalamutit, nelze si jej koupit slevou na jízdném či obědy zdarma nebo přidáním pár stovek k důchodu. Bohužel, zatím se na lepší časy rozhodně neblýská.