Výtečníci

Vánoce, ty má přece každý rád. Vždyť jsou to nejkrásnější svátky v roce. Všichni se na ně těší. Opravdu?   

V jedné obci žil starý pán. Jmenoval se Hutner a k té nevelké obci tak nějak patřil. Téměř za každého počasí posedával  v podloubí zdejší hospody a pokud ještě neotevřeli na lavičce nedaleko autobusové zastávky, kde zastavoval autobus jedoucí od města. Dával se do řeči s místními obyvateli, vtipkoval, usmíval se. V hospodě toho moc nevypil, spíš si tak se štamgasty povídal o všem možném. Na zastávce jen tak sedával, usmíval se a nechal se zdravit lidmi vracejícími se z práce domů. Poklábosil o počasí, maminkám pochválil roztomilé a šikovné potomky, s babičkami zavtipkoval o chatrnějším a chatrnějším zdraví. Sám ho měl podlomené, dřív pracoval jako sklář a těžká a namáhavá dřina v prachu a horku mu na něm nepřidala, takže měl o čem šprýmovat.
 Po celý rok byl pan Hutner veselý a plný života, ačkoli se pomalu a ztěžka pajdal s hůlkou těch několik desítek metrů od svého domku na náves. Měl svérázné rady a recepty na nejrůznější trable života. V letních parnech pil teplý čaj, protože ten nejlíp zažene žízeň. Na dotírající komáry měl taky zajímavé doporučení: vyfotil je s použitím blesku. Prý to funguje stoprocentně. Nevím, zda to někdo z místních nebo z lufťáků ověřil, ale panu Hutnerovi to zachránilo možná život, když se k němu jednou v noci vloupal nějaký feťák. Lekl se a z leknutí lupiče vyfotil, čímž pak značně usnadnil práci vyšetřujícím orgánům. 
Jeho domeček byl nedaleko potoka, takže mu společnost kromě již zmiňovaných komárů a několika koček dělaly také kachny, které pan Hutner každý den krmil starým pečivem.

 Podzim se překlopil do zimy a přiblížily se Vánoce. Chataři a chalupáři zůstali ve svých městských bytech a hospoda měla přes den zavřeno. Od města zavanul chladný vítr zápaďák a pan Hutner oblékl o vrstvu oblečení navíc. Chodník na návsi začal po ránu klouzat a cesta z kopce k jeho domečku byla čím dál tím nebezpečnější. Maminky, které se v létě dmuly pýchou nad jeho chválou jejich malých nezbedů, měly plné ruce práce s předvánočním chystáním. Cestující, vracející se z města, spěchávali domů s plnýma rukama tašek naditých předvánočními nákupy. Ne že by snad pana Hutnera úsměv přešel úplně, ale byl tak nějak melancholičtější. Jako by se těch nadcházejících svátků bál. Sedával na lavičce u autobusové zastávky sám nebo mu tady dělalo společnost několik znuděných výrostků. Práskali tu petardy, kopali si s míčem nebo do sebe jen tak strkali a nadávali si, jak už to mívají výrostci v popisu práce. Pan Hutner si jich nevšímal, hlavně že byl mezi lidskými bytostmi.
Jako toho dne: Paní Pavlásková se zrovna vracela domů z nákupu. Pod paží měla dnešní výtisk novin pro manžela, v plátěné tašce čerstvé pečivo a citróny do čaje.  Napadlo ji, že panu Hutnerovi popřeje hezké svátky. Kolem rámusili čtyři kluci. Dva tu měli psa, další dva kopali do prázdné plechovky od koly. Kluci ji na půl pusy pozdravili a dál se věnovali svému. Paní Pavlásková přistoupila k panu Hutnerovi na několik kroků a nemohla se ubránit pocitu, že se jí dnes nějak nezdá. Oslovila jej a popřála mu hezké svátky. Pan Hutner se na ni díval prázdným nechápajícím pohledem. Právě si cosi závažného v sobě řešil. Paní Pavlásková se k němu naklonila a zopakovala svoje přání. Tašku s citrony a pečivem si položila na lavičku vedle něj, aby mu mohla položit ruku na rameno. Konečně k ní obrátil zrak.
„Nemám Vánoce rád. Nebudou pěkné. Asi umřu, víte?“
Paní Pavlásková se překvapeně svezla na lavičku vedle něj. „ Všichni umřeme, pane Hutnere. Vy i já. I tihle kluci, jenže ti o něco později. Doufám.“
Pan Hutner se k ní otočil tentokrát celým svým tělem. „ Jenže mně není dobře. Dokonce je mi docela zle. Bojím se domů. Jsem tam totiž sám a nikdo mně nenajde, když tam třeba upadnu. Proto tu sedím, víte? Už jsem měl jednu mozkovou příhodu a tak to poznám. Tahle je možná už ta poslední.“
Kluci přestali na sebe pokřikovat a tak nějak zkrotli. 
„Kluci, nemá někdo z vás s sebou mobil? Já jsem jen tak vyběhla z domu a nevzala jsem si ho.“
Ten největší z kluků beze slova vyndal mobil a začal do něj ťukat číslo záchranky. Ostatní se shlukli kolem starého pána a opatrně jej pomáhali paní Pavláskové položit na lavičku.
Za pár minut se od města ozval zvuk sanitky. Pana Hutnera už saniťáci znali. Jako všichni v okolí. Naložili ho do vozu a paní Pavláskové i oběma klukům poděkovali. Sanitka s panem Hutnerem zmizela v ohybu silnice vedoucí k městu.
„Jste moc hodní, kluci. Možná jste právě pana Hutnera zachránili. Po svátcích to půjdu povědět do školy. Měli by vědět, jaké tam mají pohotové a schopné žáky.“
Ten největší frajersky pohodil dlouhou blonďatou patkou a odpověděl: „ To dost pochybuju. Mám už slíbenou dvojku z chování. Nasprejoval jsem totiž dole Havlátům barák a oni měli zrovna novou fasádu. Vyšetřovali to i policajti. Ale jste hodná, paní Pavlásková.“ Ostatní kluci se rozpačitě usmívali. Měli taky na svém kontě pár lumpáren, takže s nějakou tou pochvalou rozhodně nepočítali.
„Hlavně že bude pan Hutner zase oukej. On tu totiž vždycky sedí a  povídá si s námi. Třeba o tom, jaký to bylo ve válce. Nebo za komoušů. On na nás nenadává. Asi by nám tu scházel.“ 
Od města přijel autobus a vystoupilo z něj několik lidí. Řidič měl zapnuté rádio, ze kterého se linula sladkobolná píseň „Já sním o Vánocích bílých“. Autobus zavřel dveře a odjel, cestující se spěšnými kroky rozcházeli do různých směrů. V rukou někteří nesli papírové tašky a krabice.
Paní Pavlásková popadla tašku s nákupem a vracela se zamyšleně domů. Byla rozhodnutá do té školy přece jenom zajít. A zítra až pojede s manželem do města na poštu, zastaví se za ním v nemocnici. Vždyť i jí by tu pan Hutner scházel. A určitě nejenom jí.