Vegetariánka

„Nechtěla bys těm dětem říct něco o alternativním stravování? Jako co vůbec existuje, jaká to má rizika a tak. Máš přece nějaké zkušenosti s vegetariánstvím, ne?“  

Šéfové se to řekne, ale odkud začít? Jak shrnout dvanáct let vegetariánského života do jedné besedy o alternativních způsobech stravování na hodinu a půl? Sedí a civí do monitoru. Přemýšlí, jak na to. Vzpomíná.

Začalo to asi už v dětství. Měli doma králíky, slepice a tak. Na neděli vždycky táta něco podřízl, máma to strčila do trouby a byl z toho nedělní oběd. K obědu byl Ferda, Felix, Matylda, Bertička. V duchu se jim omlouvala a zařekla se, že až bude velká, maso do pusy nevezme. Ve školní jídelně jí zase pořád nutili dojídat řádně prorostlé a tuhé hovězí. Konzistencí to připomínalo podešev, chutí skoro taky. Dokud to beze zbytku nedojedla, nesměla od stolu. Z pobytů ve školní družině si pamatuje vlastně jen jídelnu a kus prorostlého hovězího na talíři před sebou.V osmi letech ji odvezli na týden do nemocnice. Hovězí bylo k obědu hned první den. Nutili ji do něj tak úspěšně, že jí ho našla máma v puse až doma a dovolila jí ho konečně vyplivnout do záchodu. Byl zázrak, že se jím v noci neudusila.
Pak dospěla a dotáhla to do konce. Přestala jíst maso úplně. Jedla ovoce, zeleninu, ořechy, luštěniny. Cítila se dobře. Doma na vsi to ale rodičům říct nemohla. Nestála o jejich lamentace, že je divná, co oni by za války dali za trochu té flákoty, že si neváží dostatku. Zatnula zuby a jednou za čas při návštěvě rodičů se obětovala, aby byl doma klid. Maso jí ale nechutnalo, měla pocit, že žvýká umělou hmotu. Na vysoké to ještě šlo, ale pak v práci! „ Ty nejíš maso? A co jíš, prosím tě?“ Byly obligátní otázky kolegů a kolegyň. Ani u přítele nenašla pochopení. Vůbec si netroufala pustit ho do kuchyně, aby jí do jídla nepropašoval aspoň vývar, do zeleninového salátu nemíchal nastrouhaný salám, aby ji zachránil od bezmasého strádání. Po čase se s ním prostě rozešla. Neměla sílu na neustálý boj s ním, na hru na schovávanou masa do původně vegetariánských pokrmů. Sportovala, jezdila na kole a na vodu s partou kamarádů. Měla přezdívku Bůček. A bůček, ten uzený, taky pravidelně dostávala k Ježíšku, k svátkům i k narozeninám. Na pohlednicích od kamarádů měla buď místo oslovení paní nebo slečna buď tuhle přezdívku, nebo dopisnice oznamovala všem, kteří ji vzali do ruky, že adresátem je potrhlá vegoška. Pokud si chtěla dát někde na vsi jídlo v restauraci, byla většinou odkázána na smažený sýr s tatarkou, který si tak velmi záhy znechutila. 
Začala cvičit jógu, našla si nového, tolerantnějšího partnera, taky vegetariána,čekala s ním dítě. Prošla martyriem lékařských přednášek o tom, jak škodí sobě i dítěti. Narodil se jí zdravý chlapeček, odkojila ho. Kojila ho dva roky. Byl čilý, odolný proti nemocem, krásně mluvil. Pak měl jít do mateřské školky. Seděli večer s mužem  u večeře. Měli hlívový guláš. „ Asi začnu jíst občas maso.“ Oznámila mu. Vidlička mu vypadla z ruky překvapením. „ Proč, prosím tě?“ Ptal se. „ Aby si náš malý neužíval to, co já. Lišit se je hrozně těžké. A taky aby měl na výběr. My jsme ho vlastně asi předurčili, víš?“ Pokýval hlavou. Rozuměl tomu. Druhý den při příchodu domů z práce vytáhl z tašky lososa. „ Začneme třeba tímhle.“ Pravil stručně. Beze slova rybu umyla a strčila do pekáčku. Od té doby jedli drůbež a ryby.

Stála před třiceti puberťáky. „ Víte, kdo je to třeba vegetarián?“ Zeptala se téměř v úvodu. Vzadu se vymrštila ruka vyčouhlého brýlatého kluka. Trvalo značně dlouho, než vztyčil svoji vytáhlou postavu. „ To je člověk, který nejí maso a svoje extrémní názory vnucuje ostatním.“