Každý z nás dostane v životě naloženo právě tolik, kolik unese. Někoho stíhá rána za ranou, jiný se hroutí z maličkostí. To jediné, o co při tom jde, je důstojně vše přežít. A aspoň trochu se z toho poučit.
Vystoupil z rámu onoho zvláštního obrazu a rozhlédl se po zšeřelém pokoji. Bylo tam takové ticho, že se nejdřív domníval, že tu nikdo není. Proto se odvážil vzdálit se o něco víc od svého obrazu na stěně. Kde se to octl? Kdo ho za určitě nemalé peníze koupil a pověsil sem do téhle přehlídky pochmurného luxusu?
Seděla v křesle tiše jako socha. Nehnula se, nevzdechla, jako to činila už po mnoho dní. Co taky dělat v tomhle osamělém domě. Zůstala tu sama s tím domem, zahradou, obrazy a ostatním přepychem. To jediné, co tu nebylo luxusní, byly její myšlenky. Jako povlak před pocákáním barvou při malování se tu po všem válela deprese. Syn byl kdesi daleko ve světě a vzpomněl si na mámu jen občas. Kdoví, jestli jednou zaznamená její definitivní odchod. Dcera se snaží, ale má svých starostí dost. A ona by jí nechtěla přidělávat ještě další, když pomoci už nemá síly. Manžel se jí natrápil svými nevěrami a velkopanským chováním na několik životů dopředu. Ale kupodivu se jí neulevilo, když před několika lety zemřel. Spřádala tu po večerech své osamělé myšlenky jako pavouk šedé sítě.
Ohlédla se a vykřikla. Rám prázdný! Obraz nikde! Taky se polekal. Omluvil se.
" Ale to není možné! Vy jste... Vy jste přece z toho obrazu! Jak jste se sem dostal?"
"Moc jste mne potřebovala. A můj tvůrce mne přece pojmenoval Šaman. Nemohl jsem tedy jen tak civět donekonečna ze stěny, jak se tu někdo trápí."
"Ale vy mi přece stejně nemůžete pomoci! Jsem prostě jen osamělá, to je všechno. Vsadila jsem všechno na jedinou kartu a tou byla moje rodina. Zklamala jsem se a to bolí. Moc bolí."
"Můj Tvůrce se taky moc trápil a proto mne namaloval. Pomáhal lidem. Byl léčitel, šaman. Pracoval na sobě usilovně spoustu let, aby ulevoval druhým v jejich utrpení. Cítil v sobě ten dar a tak začal pěstovat svoji vnitřní sílu. Lidé se o tom dozvěděli a začali jej vyhledávat. Neodmítl nikoho. Byl vděčný za ten poklad a za možnost jej rozvinout. Sám se ve vlastní rodině ale utrpení nevyhnul. Ztratil svoje nejbližší při epidemii jedné těžké nemoci. On sám jediný přežil. Velice trpěl, protože jim nedokázal pomoci, ačkoli je tolik miloval. Mne namaloval proto, aby se smířil s tou těžkou ztrátou."
"To je moc smutný příběh. Ale zároveň i poučný. Myslíte, že bych taky dokázala někomu pomoci?"
"Zatím na to nemáte dost síly. Nejdřív musíte pomáhat sobě."
"A mám v sobě ten dar ulevovat jiným v jejich trápení?"
"Máte, ale je uložen hluboko. Moc hluboko. Pohřbila jste jej do svých strachů a depresí, do zbytečné péče o dospělé lidi jako by to byla nemluvňata. Bude trvat mnoho let, než se k němu dopracujete. Pravděpodobně se toho ani nedožijete, ale to nevadí. Ten dar pak jenom usne a v příštím životě se probudí. Žádné úsilí se nemůže ztratit."
"Tak trochu se stydím, proti vašemu tvůrci jsem nic závažného neprožila a přesto jsem zažívala tak strašné pocity! Vůbec jsem s nimi nedokázala nic pozitivního udělat."
" Uděláte teď, když víte, jak to funguje. Předtím jste nemohla, protože jste o tom nevěděla."
Úlevně si povzdechla. Ani si nevšimla, jak se náhle zploštil a vrátil zpět na své místo v rámu. Nestihl jí ani poradit, jak má začít. Zkusí se tedy jít pro začátek aspoň projít. Třeba ji cestou něco napadne.
